Recept na obyčejnou kotletu na počkání, v lehce výstředním podání. Na samém konci článku se dočkáte ještě aperitivu, který si ovšem připravte (jak se sluší a patří) těsně před jídlem.
Kotleta - čekanka - Noilly-Prat - všechny tři suroviny čekaly na svou příležitost a vlastně bych ani nečekala, že dostanu nápad použít je naráz všechny tři. Kotletu s čekankou pro svou noblesní chuť a jednoduchou přípravu doporučuji vyzkoušet. V případě vermutu nemusíte jít shánět lahev Noilly-Pratu, ale když si ji opatříte, určitě vám doma zahálet dlouho nebude. Pokud s vermutem nevaříte, ještě pořád to neznamená, že si nemůžete udělat chutný aperitiv. Kdo by se k dobrému Martini točil zády? Navíc si ho můžete udělat podle slavného receptu Luise Buňuela. A třeba si k tomu pustit nějaký jeho nezapomenutelný film.
Nejraději mám stav mysli, když mám na něco chuť, ale nemám konkrétní plán čím ji zahnat. Řešení hledám až u otevřené ledničky a popadnu tu jednu základní surovinu, které je doma nejvíc. To dává předpoklad, že se najím :-) K ní dohledávám po celém domě to, co by se mohlo kompozičně použít, aby vzniklo harmonické jídlo. Neváhám proto navštívit ani svůj vinný sklípek, protože i vhodně zvolená kapka alkoholu dokáže udělat mistrovské divy. Tak nějak vznikal i tento velmi prostý recept. Na začátku všeho dění byla obyčejná vepřová kotleta na kosti.
Co se 4 čerstvými kotletkami? Poslat je rovnou do horké pánve, říkám si. Na poslední chvilku přišla změna plánu a rozehřála jsem troubu s grilem. Na cestu jsem je lehce okořenila a už neujdou svému osudu za zavřenými dvířky grilu. Co s obyčejnou kotletou dál? Dát si ji s chlebem, křenem a hořčicí, krájet ji ostrým nožem na prkýnku, … uspokojivé, leč trochu nudné. Pro čerstvý křen bych musela vyrazit s rýčem do zahrady. Nějak se mi to nechtělo komplikovat, začala jsem pro kotletu hledat trochu noblesnější společnost. V tmavém šuplíku lednice objevuji trpělivě čekající čekankové puky. Tak se konečně dočkaly! Vyndala jsem je spolu se soleným máslem a ohřála pánev. Na pánvi se už rozpouští plátek másla a přidávám přepůlené čekankové puky. Řeznou plochou je opékám v másle, potom obracím a podlévám kapkou vermutu (sahám do domácích zásob po lahvi Noilly-Pratu) a čekanky se tetelí blahem a opíjí se chutným spojením alkoholu a másla. Chvilku mám nutkání nevěřit na sladké tóny vermutu a kápnout do pánve trochu medu, ale po ochutnání to zavrhuji. Zredukovaný vermut je na chuti perfektní a vystupují z něj příjemné karamelové tóny.
Kotlety jsou již ve správném stupni propečení, nahřívám talíře a kladu je do středu. Pod každou kotletku pokládám na suché pánvi opečený malý krajíc chleba. Na každý plátek masa položím kousek soleného másla a nechám ho pomalu rozpustit. Chleba zachytí každou miniaturní kapku šťávy, kterou maso uroní. Na maso položím opečené čekankové puky a přelévám je hořko sladkou šťávou z pánve. Ta je na tom všem naprosto nejbáječnější. K čemu příloha? Dneska by byla zbytečná. Kotlekty jsou výstřední dost. Rafinovaně hořká chuť čekanky podbarvená máslovými tóny a vermutem se ve spojení s opečeným masem stala natolik harmonickým párem, že není třeba hledat k těm dvěma veličinám "třetího".
Omlouvám se skvostnému plátku masa, že jsem se rouhala a představovala si ho bez špetky fantazie jen tak s hořčicí a křenem, jak se povaluje na prkýnku a hltám ho jen tak s chlebem. Kotleta se projevila jako zachránkyně pro dvě zbylé čekanky a díky ní nemusela tahle poněkud unavená zelenina cestovat na kompost. Proč si někdy místo složitého vaření neudělat minutkovou záležitost s obyčejnou kotletou? S kotletou si nemusíme vtáhnout nudu do talíře, stačí být trochu výstřední :-) Tentokrát jsem se nenudila a to jsem ještě netušila, až budu tento banální recept popisovat, tak se po ose svých vlastních myšlenek a vzpomínek dostanu ještě o něco dál.
Noilly-Prat je nejznámější francouzský vermut. V srdci Camargue se nachází přístav Marseillan, kde je francouzský vermut Noilly-Prat jako doma. Tam jsme ho před časem nakoupili pořádnou zásobu a několik lahví v našem vinném sklípku stále přežívá. Pokud ho chcete ochutnat i vy, k sehnání je i u nás. Zkuste to třeba tady.
Ten s červenou etiketou na mé fotografii se dal sehnat jen přímo v místě výrobě (tak to tenkrát v Marseillan tvrdili), ale časy se mění, tak nevím jak je to dnes. Tenkrát jsem o nějakém foodblogování neměla ani ponětí a veškerý svůj čas věnovala starostem o dobrý chod našeho hotelu s restaurací, který stál v krásném údolí švýcarské Jury, ale do Francie to byl jen skok přes potok. Mé cesty za vínem, sýry a jinými delikatesami bývaly na denním pořádku a nepostrádaly vzrušení. Škoda, tenkrát jsem moc nefotila, ale všechny prožitky zůstávají v nás. Cestu do Camargue každému doporučuji jako sůl :-) Jsem moc ráda, že jsem zase našla příležitost k tomu, abych láhev Noilly-Pratu vzala ze sklepa zase do kuchyně. Už si ji tu nechám.
V přípravě "dry Martini" může Noilly-Prat sehrát nezastupitelnou roli. Znalci o Martini říkají, že chuť Noilly-Pratu jeho chuť prozáří. Kupříkladu takové dry Martini podle Luise Buňuela, významného španělského filmového režiséra s anarchistickým duchem, který svůj vyhlášený recept na Martini zvěčnil ve filmu Nenápadný půvab buržoazie (Le Charme discret de la bourgeoisie).
Možná si vybavíte jeho nejznámější výrok, který se zapsal do dějin. "Jsem ateista, díky Bohu!"
Do barmanských dějin přispěl Luis Buňuel svým pojetím přípravy suchého Martini. Nechte si tedy našeptat jeho slavný recept, jak by mohl znít, kdyby vám ho sám L. Buňuel mohl připravit. V případě, že by vás považoval za přítele :-)
Recept na DRY MARTINI podle Luise Buňuela
Než přijdou hosté vložte do lednice šejkr, sklenice, gin. Led musí mít teplotu -20 °C, kterou si ověřte teploměrem. Když se sejdu s přáteli, vezmu sklenice a nasypu do nich velmi tvrdý led. Na něj naliji několik kapek Noilly-Pratu a přidám půl lžičky angostury. Vše smíchám a poté vyliji. Schovám si jen led, do kterého vešla lehká příchuť obou vůní a na led naliji čistý gin. Zamíchám, podám přátelům, přeneseme k ústům a společně vypijeme. Buňuelův přítel, ředitel muzea moderního umění v NY, se ho prý vždy snažil přesvědčit, aby místo angostury použil kapku pernodu. "Mně se to zdá velmi kacířské!", říkal pokaždé ;-)
Louis Buňuel zemřel na cirhózu jater v roce 1983.
Když jsem držela v ruce kotlety od řezníka a dumala co s nimi, nikdy bych si nepomyslela, že mě odvedou cestou přes pánev s čekankami do přístavu Marseillan. Znovu objevím ve svém vinném sklepě suvenýry v podobě několika lahví vermutu zn. Noilly-Prat a díky nim se přesunu až k panu Luisi Buňuelovi :-) Není to vaření krásně nevyzpytatelné? To je přesně to, proč mě to baví. Svou kotletu si klidně připravte daleko klasičtěji, ale i tak se díky ní možná bůhvíkam dostanete.
Kdyby se Luis Buňuel narodil v 17. století, byl by řezníkem. Kdybych se já narodila v 17. století, pro kotlety bych si chodila výhradně k němu :-)
S jakou chutí koketujete s čekankou vy? Připadá vám obyčejná kotleta suchá a nudná? A máte slabost pro suché martini jako já? A co filmy Luise Buňuela? Mít za kamaráda dobrého řezníka je záviděníhodné. Já ho hledám :-) Ještě naliji informační kapku vermutu tomu, kdo si myslí, že je vermut jako vermut.
Vermut je jeden ze tří nejrozšířenějších aperitivů na světě. Spolu s ním je to též Cinzano a Martini. První značka vermutu nesla jméno Carpano a vyrábět se začala v malém podniku v Turínu roku 1786 v červené sladké podobě. Chuť Carpana si získala velkou oblibu a nápoj se šířil za hranice. Když se dostal do jižní Francie a náklad přirazil ke břehům starobylého přístavu Marseillan, okamžitě na něj zareagoval místní obchodník s vínem Josef Noilly a v roce 1813 uvedl na trh první francouzský vermut, kterému dal název Noilly-Prat.
Tehdy byla v módě byla vína silnější s výraznou chutí. I když si je italský i francouzský vermut v mnohém podobný, rozdíl je vidět při samotném skladování v sudech. Ve sklepích Noilly-Prat zraje vermut 2 roky v obrovských dubových sudech přímo venku, aby jeho zrání mohlo být přímo ovlivněno změnami počasí v plném důsledku. Francouzští výrobci vermutu totiž zjistili, že tímto způsobem probíhá zrání daleko rychleji a pozitivně se podepisuje na jeho výsledné chuti, která je tvořena, jako každý vermut, směsí bylin, alkoholem, cukrem, karamelem a vodou.
Původ slova "vermut" pochází z výrazu "vermud" - což je starý hornoněmecký výraz pro pelyněk (Artemisia absinthium), z něhož vzniklo slovo absinth). Pelyněk sehrál svou roli i při výrobě Pernodu. Tyto nápoje s hořkými bylinami prospívají tělu a lahodí i našemu patru. Noilly-Pratu jsme si tenkrát nakoupili opravdu dost a po inventuře našeho sklípku jsem tam ještě pár zajímavostí původem od Josefa Noillyho našla :-) Vinný sklep je dobré z času na čas provětrat.
Dobrý tip: Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.
Zde hledá