Komentáře
Dv | Na hřbitovy chodím často (a opuštěné hroby mě zvláštně rozlítostňují), dívám se doma i cizině, protože mě vždy zajímá, jak tamní kultura pečuje a ctí své mrtvé. Z míry mě vyvedl hřbitov švédský ( a je to prý i v Německu), kde na hrobech jsou puntíky, aby se poznalo, o který hrob se stará najatá služba, leští náhrobek, vozí květiny. Hroby vypulírované, ale vlastně tesklivější než jindy.) Nejkrásnější jsou hřbitovy pařížské, pro tu spoustu koček, co se tam vyhřívá ve slunných dnech na náhrobcích. Jak se ty oba světy prolínají. Ale i na Olšany moje babička kromě kytičky a svíček nosí i oříšky pro veverky a sypání pro ptáčky.
Česká "odnož" tohoto řádu -Sestry de Notre dame začala v Čechách působit na Hyršově- dnes v téměř zapadlé vesnici "na konci" světa, napůl cesty mezi Domažlicemi a Nýrskem. Místní hřbitov je téměř zplanýrovaný, až na "čerstvé hroby po 2 sv. válce" a společný hrob sester. Původně zde žili převážně němečtí obyvatelé. Moc dobře to tam znám a strašně ráda tam jezdím, miluju ten konec světa, kde lišky dávají dobrou noc. :)
Letos v srpnu zemřel někdo blízký. A bylo a je to stále tak neuvěřitelné... ze dne na den, z hodiny na hodinu, prostě umřel a konec. A jestli může být smrt v něčem užitečná, tak v tom, že jsem si uvědomila, jak moc mi záleží na všech mých milých a jak málo je samozřejmé, že jsme spolu, zdraví a spokojení. Všem přeju klidný podzim.
tak smrti se asi bojí každý ne? :) prostě nemáme možnost si to vyzkoušet, pak by jsme se tak nebáli a třeba se i těšili :)))))))))))))))))))))))))))))))))
1 - Petra
Ve všem je pozitivní náboj. Podzim, vzpomínání, plamínek svíčky - na všechno se dá dívat s jistou dávkou optimismu a pokory. Co je v režii přírody, má svůj pevný řád a ten změnit nejde, tak se ho snažím přijímat tak, jak je ... našla jsem i v té podzimní mlze na louce tolik krás, na které bych bývala ani nevěřila ;-) S fotoaparátem v ruce vyhledávám tyto podzimní symboly a mlžná rána jsou jedinečná. Chvíle největšího ticha a klidu se najdou právě ráno v mlze, proto se vyplatí opustit i teplo zahřáté postele :-)
Jaro je nejvoňavější, léto nejplodnější, podzim nejbarevnější, zima plná nadějí, že zase přijde jaro se svěžími vůněmi. Na jaro se těším ;-)
2 - Dv
Hřbitov je zvláštní místo a kupodivu i plné života. Nosit na Olšany v kapse oříšky je uklidňující a dojemná představa. V Turecku jsem viděla hřbitovy plné holých náhrobních kamenů bez ladu a skladu a nikdo do nich nechodil. Vzpomínky se nosí v duši, a člověk je má stále při sobě. Hřbitov by měl být místem, kde se člověk s dobrým pocitem projde, zastaví se mezi stromy a zaposlouchá do ptačího zpěvu a odnáší si uklidnění a vyrovnání s během života. Pařížské hřbitovy jsou jistě nejkrásnější ;-)
3 - toffo
Díky za doplňující informace k tématu sester de Notre Dame. Ráda je potkávám a od místních pamětníků slyším jenom slova chvály. Nechává mě to v určitém úžasu, ale tento článek vůbec nebyl můj záměr. Procházka za hřbitovní zdí sama byla věcí náhody a tak nějak se naskládaly do fotoaparátu jednotlivé střípky a vznikl tento článek na dušičkové téma. Že jsem nakonec hlavní důraz dala na Kongregaci Školských sester de Notre Dame ... to je i mně záhadou :o) Nějak to samo vyplulo na povrch mých myšlenek, tak to tak mělo být. Ony svou velkou důležitost mají (i bez mého článku ;-)
4 - Šárka M.
Smutek je bolestivá věc a nikdo druhý netuší, jak moc ztráta blízkého může bolet. Smrt je užitečná snad jen přírodě, ale my se s ní nikdy nedokážeme smířit. Přijmout ji však musíme. Určitě posílí naše city k nejbližším, kteří tu jsou s námi, ale každá lidská bytost je jedinečná a nenahraditelná ...
5 - Janina
V tomto případě bych to nechala tak, jak to je. Bez generální zkoušky, raději jedna jediná premiéra ... bez repríz. Tuhle roli každý zvládne na první pokus. Smrt může být uklidňující, ale všechny pocity související se strachem ze smrti patří "umírání". Štěstí je, když člověk umírá a má úsměv na tváři ;-)
Před lety mě moje putování Korsikou dovedlo na nejjižnější cíp ostrova do Bonifacia. Při procházení uličkami starého města jsem se dostala úzkou cestičkou vedoucí nad zátokou až tam, kde se na konci skalní výspy vysoko nad vodní hladinou rozkládá hřbitov s malým kostelíkem. Jeho dokořán otevřené dveře zvaly ke vstupu. Před oltářem stála hladká dubová rakev lemovaná řadou hořících voskovic, na ní ležela vojenská čepice, liduprázdným prostorem se nesly jímavé tóny korsických lamenti. Velebná hudba zněla až ven a rozplývala se v horkém vzduchu.
Dodnes cítím tu důstojnost, s jakou duše onoho zemřelého vojáka opouštěla pozemské bytí a mířila do nekonečného prostoru rozprostírajícího se nad modrou vodní plání a plného vlídné sluneční záře. Přála bych si, aby něco podobného čekalo i mě, až nastane čas. Takového odchodu není třeba se bát.
12 - Helli
Je zvláštní, že i v takovém odchodu je cosi fascinujícího, uklidňujícího a důstojného!
Na Korsiku bych se jela moc ráda podívat. Poslední tři roky o tom s mužem dosti často mluvíme, ale nakonec to dopadá tak, že dovolená se plánuje na poslední chvíli a bývá to hodně spontánní :-) Skončíme někde, kde jsme si to ani neplánovali.
Vždycky, když někam přijedu, jdu nejdřív na hřbitov. Starý hřbitov nám o místě, na které jsme přišli prvně, řekne někdy víc než celá kronika. Nejenom to, jak se v místě žilo, jestli byla poblíž huť, kde uměli odlévat litinu a kdo se s kým ženil a vdával. Prozradí nám i kdo se kdy přistěhoval nebo naopak odešel, jaká epidemie obec postihla a mnohem, mnohem víc.
Žiju na Šumavě a místní hřbitovy vyprávějí i smutnější věci. Vyprávějí příběhy o nevůli, strachu a pomstě, která šla doslova až za hrob. Hřbitovy srovnané se zemí, hřbitovy se zuráženými kříži, rozbořenými kostely i hřbitovy, kde jedna půle jakoby nesouvisela s druhou - ta první nazdobená jako pouťová dáma, samý věnec a umělá kytka, svíčky po desítkách v neumělých lucernách i mimo ně. A druhá půle s růvky skoro srovnanými se zemí, zarostlými travou a plevelem, z něhož občas umíněně vyráží stále dokola se semenící karafiát nebo thuje, která se z ozdobného drobečka vytáhla do desíti metrů. O moje drahé, kteří mě předešli, je s láskou pečováno celým houfem příbuzných. Proto když "padnou mlhy na Zhůří", chodím po těch opuštěných hřbitovech a planinách, kde je lze už jenom tušit podle posledního podst
avce zlomeného kříže, s kapsami plnými svíček, aby i ti, kteří tu směli zůstat spát svůj věčný sen, věděli, že nejsou zcela zapomenuti.
(http://neviditelnypes.lidovky.cz/povidka-sumavske-dusicky-0yj-/p_kultura.asp?c=A061103_102153_p_kultura_wag)
13 - sigrid
Hřbitov je skutečně dokonalá kronika místa, která vypovídá o lidech úplně všechno a kdo je vnímavý, dozví se ještě něco navíc, co možná ostatní nevidí.
Četla jsem http://neviditelnypes.lidovky.cz/povidka-sumavske-dusicky-0yj-/p_kultura.asp?c=A061103_102153_p_kultura_wag
... vystihuje to dokonale atmosféru dušičkového dne, díky!
Šárko, až mě mrazí. Minulý týden jsme pochovali tchýni- naši babču- žila s námi poslední čtyři roky a nebylo to vůbec snadné. Bolest je pořád ve mně ale vím, že je vše tak, jak má být.
Hřbitovy- to je u nás na severu Čech velké téma. Hodně německých hrobů, některé opuštěné a některé dosud udržované. A jak píšeš, je to lidech.
16 - Marie
S každou ztrátou je těžké se vyrovnat. Rozumím tomu, ... Když v nás zůstanou hezké vzpomínky a smrt je spravedlivá, naučíme se s tím žít a se ztrátou se nějak vyrovnáme ... časem ... snad.
Protože jsem dlouhou dobu na severu Čech žila, znám ty opuštěné pohraniční hřbitovy. Mnoho z nich muselo podstoupit likvidaci, ale běh času nejde zastavit. Smutný je pohled na hřbitov, kde leží ti, kteří už dlouhou dobu nikomu nechybí. Díky Marie za komentář na smutné dušičkové téma.
Zde hledá
Hřbitovy mám ráda pro jejich zvláštní atmosféru, která jakoby každého nutí ztišit hlas a zpomalit tempo. Zastavit se a zavzpomínat na naše blízké. Ráda se procházím mezi náhrobky a kříži, co už pamatují hodně dávnou dobu. A tak zapálit svíčku chodím jindy než na Dušičky. Ten mumraj a davy lidí jako na Václaváku, mi to rozjímání a vzpomínky nějak kazí. A tak na Dušičky zapaluji raději svíčky na zahradě v různých lampách a lampičkách a brouzdající se zlatým listím vzpomínám. Dřív jsem tento pochmurný čas neměla vůbec ráda. Ale asi stárnu a naučila jsem se najít v každém čase a roční době to krásné. Takže barvy podzimu a válející se mlha na louce , jsou právě teď to nejhezčí co můžeme v přírodě obdivovat.