Nejnebezpečnější zbraň, kterou míříme sami proti sobě je příbor.
Rozmýšlejme dobře, co stojí za to strčit do úst.
.
Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně. Bude mi velkou ctí pobývat ve Vaší knihovničce :-)

In commemoratione omnium fidelium defunctorum

2. listopadu 2008 v 12:41 | © Šárka / www.gurmanka.cz |  Povídání (nejen) o jídle


I když chci psát o kultu zemřelých, vpravila jsem do článku jeden recept. Nikoli recept na rakvičky se šlehačkou nebo žloutkové věnečky, který by komicky zlehčil tragično, ale opravdový recept na "dokonalý a spokojený život". Věříte vůbec, že něco takového existuje?

Pátý opat kláštera Cluny Odilo na přelomu prvního tisíciletí nařídil slavit památku všech věrných zemřelých, latinsky In commemoratione omnium fidelium defunctorum, a určil den 2. listopadu.

Svátek tisíce plamínků za hřbitovními zdmi připomíná křesťanskou tradici starou právě 1010 let, čas Dušiček. Svět živých se prolíná se světem mrtvých duší a hlavou nám běží vzpomínky na ty, kteří opustili tento svět. Poklidné hřbitovy na konci obcí a měst se staly pestrobarevným jarmarkem, který se koná rok co rok ve stejnou dobu. Ometené spadané zlaté listí z náhrobků, náruče nevadnoucích umělých květin bez vůně, zkrocené plamínky svíček uvězněné ve skleněných krytech, bolest v duši a slzy na tváři, marná snaha dát smrti půvaby v ten jeden jediný den.

Bohuslav Rynek
báseň "Dušiček"

Ti, kteří hřáli nás, ti, jež jsme potkávali,
se nyní scházejí na naše pěšiny,
ti, kteří zemřeli, své staré nesou žaly
a usedli by rádi na práh hostinný.

Snad upomínají nás ve skřehotu ptáka,
jenž kolem oken přelétá,
snad vůní vábí větev křivolaká
ty, kteří odešli už ze světa.

Když jejich touhy jsou již prozářeny,
snad útěchou jim bude rudý list
a pohled oknem na kříž rodné stěny,
stín oblaku…Jdou mrtví k nám, jdou číst,

co máme psáno na dlani a v tváři
my živí, vzešlí z mrtvých života,
zda jméno jich jest v srdce kalendáři,
zda památkou jich krev nám šepotá.

Je srdcí kalendář souhvězdí plná kniha,
pohádek, písní, pamětí.
Tam života dnů zsinalost a tíha
hodinu smrti nachem zasvětí.

Procházeli jste se někdy hřbitovem, na kterém nikdo z vašich blízkých neleží? Jen tak, pro ten pocit přiblížit se těm, které jste nosili v srdci a k jejich náhrobku vás v tu chvíli dělila vzdálenost, která se dá jen stěží překonat? Třeba jen proto, že jste chtěli mezi hřbitovními zdmi nasát trochu té smuteční atmosféry a připomenout si okamžiky, které už odvál čas, ale pořád ve vzpomínkách hřejí tak nějak laskavě? Zamotat se do davu o den "dušičkový", nikdo nebude koukat, kterým směrem jdou vaše kroky. Šla jsem od brány dlouhou pěšinou mezi řadami naparáděných a opečovávaných hrobů až k zadní hřbitovní zdi, kde cesta končí, už není tak hezky dlážděná a vešla do světa ticha a zapomenutých náhrobních desek lidských duší, které už nejspíš nikomu léta nechybí …

V tom nejzapomenutějším a nejvzdálenějším místě od hlavní hřbitovní brány jsem objevila dojemné pietní místo Kongregace Školských sester de Notre Dame. Místo, na kterém se život schází se smrtí dnes a denně, s láskou upravené, prosté všech výstředností, pokorné a dojemné. Pro ten zvláštní pocit občas mlčky projdu kolem a vzdám obdiv věrným pozůstalým sestrám, které ač neznám, vnímám s jakou láskou na své sestry Mučednice vzpomínají. Každý rok na širokém hrobě prostě ozdobeném měkkými mechovými polštářky a bílými květy slaměnek, vyskládanými do zbožných symbolů, denně plápolají plamínky svíček


… rok co rok přibude práce pro rytce mramoru a pár nových jmen zemřelých sester, které ukončily svou laskavou a obětavou cestu životem … s. M. Bohuvěra, Benona, Dárie, Maxmiliána, Verena, Domicilla, Felicita, Forérie, Vilemína, Virgínie, Realína, Maristella, Tarsicita, Erna, Venarda, Priska, Aurélie, Terezie, ? …

... tady dostávám pocit, že drobné stařičké dámy i svou smrt umí nést s noblesou a v duchu se stydím, že já se jí bojím.
Chceme přeci věřit tomu, že fantazie je silnější než vědění, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích léčí smutek a láska je silnější než smrt, ale život a smrt jsou jako milenec s milenkou v jedné náruči, na jedné posteli ... na "naší" posteli … Věříte, že existuje dokonalý recept na život?

Matka Tereza
Hymna života

Život je šance - využij ji
Život je krása - obdivuj ji
Život je blaženost - užívej ji
Život je sen - uskutečni ho
Život je výzva - přijmi ji
Život je povinnost - naplň ji
Život je hra - hrej ji
Život je bohatství - ochraňuj ho
Život je láska - potěš se s ní
Život je záhada - pronikni ji
Život je slib - splň ho
Život je smutek - překonej ho
Život je hymna - zpívej ji
Život je boj - přijmi ho
Život je štěstí - zasluž si ho
Život je život - žij ho.
Jak jednoduchý se zdá recept na život v podání této mimořádné ženy!

Nestihla jsem v tomto dni projít hřbitovní branou a jít známou cestou tam, kde mají svá pevná místa moji blízcí. Podzim vnímám jako smutek v krásně barevném kabátě. Černě šatí naše duše, ale sám se zlatě leskne v korunách stromů. Potrvá ještě chvilku než nám lehne k nohám a přijde zima, čas adventu. Vzpomínky na ztracené duše zahřejí, ale už nemůžeme udělat víc. Na druhou stranu je potřeba se zamyslet nad našimi vztahy tam, kde ještě pozdě není a vzít si k srdci Reynkův vzkaz: "Neosmělena váhá naděje, vřelosti více třeba dáti slovu, než duše o duši se zahřeje."

Prapůvod Dušiček odkazuje na keltský svátek Samhain, jehož tradice se dodnes odráží v podobě Halloweenu. Dušičky veřejnost obecně pojímá jako svátek smutku, oproti tomu liturgické pojetí v tomto dnu spatřuje naději na velikonoční vzkříšení. Slavnost Všech svatých a Památka zesnulých uzavírají církevní rok. Na přelomu listopadu a prosince přichází advent, který otevírá pro křesťany nový liturgický rok. Tradice uctívání památky zesnulých má na našem území kořeny již v dobách předkřesťanských. Kult památky vašich blízkých zesnulých si uctěte právě tak, jak je vám to příjemné. Prostě si jenom vzpomeňte!

Robert Fulghum
O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.

V Kardašově Řečici je dům posledního zastavení Školských sester de Notre Dame (dům pro sestry, které již svou povinnost splnily a nemají vzhledem ke svému úctyhodnému věku dostatek sil, aby konaly další šlechetné činy, dům je místem jejich posledního pozemského odpočinku). Do kláštera nešly z nešťastné lásky, tato velmi rychle pomine; ale život v povolání musí mít daleko hlubší a trvalejší motivaci. Řeholní povolání není pracovní smlouva, ale životní stav. Kongregace Školských sester de Notre Dame je určena k výchově a vzdělávání dětí; sestry pracovaly od r. 1950 jako kvalifikované učitelky a ošetřovatelky mentálně postižených dětí. Neseděly celý den v kapli, nechodily se sepjatýma rukama v modlitbě a neutíkaly před světem. Byly světu užitečné ...

Smutek není žádná výkladní skříň, které si mají všimnou ostatní!
Smutný podzimí čas mám ráda a jeden plamínek svíčky pro všechny mé blízké duše stačí na to, abych si uvědomila, že mi tu chybí. Je naprosto jedno, kde ten plamínek plápolá, když hřeje v srdci.
Podzim je krásný i se svou smuteční náládou.


Dobrý tip: Máte rádi recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Petra Petra | E-mail | 2. listopadu 2008 v 13:29 | Reagovat

Hřbitovy mám ráda pro jejich zvláštní atmosféru, která jakoby každého nutí ztišit hlas a zpomalit tempo. Zastavit se a zavzpomínat na naše blízké. Ráda se procházím mezi náhrobky a kříži, co už pamatují hodně dávnou dobu. A tak zapálit svíčku chodím jindy než na Dušičky. Ten mumraj a davy lidí jako na Václaváku, mi to rozjímání a vzpomínky nějak kazí. A tak na Dušičky zapaluji raději svíčky na zahradě v různých lampách a lampičkách a brouzdající se zlatým listím vzpomínám. Dřív jsem tento pochmurný čas neměla vůbec ráda. Ale asi stárnu a naučila jsem se najít v každém čase a roční době to krásné. Takže barvy podzimu a válející se mlha na louce , jsou právě teď to nejhezčí co můžeme v přírodě obdivovat.

2 Dv Dv | Web | 2. listopadu 2008 v 14:34 | Reagovat

Na hřbitovy chodím často (a opuštěné hroby mě zvláštně rozlítostňují), dívám se doma i cizině, protože mě vždy zajímá, jak tamní kultura pečuje a ctí své mrtvé. Z míry mě vyvedl hřbitov švédský ( a je to prý i v Německu), kde na hrobech jsou puntíky, aby se poznalo, o který hrob se stará najatá služba, leští náhrobek, vozí květiny. Hroby vypulírované, ale vlastně tesklivější než jindy.) Nejkrásnější jsou hřbitovy pařížské, pro tu spoustu koček, co se tam vyhřívá ve slunných dnech na náhrobcích.  Jak se ty oba světy prolínají. Ale i na Olšany moje babička kromě kytičky a svíček nosí i oříšky pro veverky a sypání pro ptáčky.

3 toffo toffo | E-mail | 2. listopadu 2008 v 19:12 | Reagovat

Česká "odnož" tohoto řádu -Sestry de Notre dame začala v Čechách působit na Hyršově- dnes v téměř zapadlé vesnici "na konci" světa, napůl cesty mezi Domažlicemi a Nýrskem. Místní hřbitov je téměř zplanýrovaný, až na "čerstvé hroby po 2 sv. válce" a společný hrob sester. Původně zde žili převážně němečtí obyvatelé. Moc dobře to tam znám a strašně ráda tam jezdím, miluju ten konec světa, kde lišky dávají dobrou noc. :)

4 Šárka M. Šárka M. | 2. listopadu 2008 v 19:16 | Reagovat

Letos v srpnu zemřel někdo blízký. A bylo a je to stále tak neuvěřitelné... ze dne na den, z hodiny na hodinu, prostě umřel a konec. A jestli může být smrt v něčem užitečná, tak v tom, že jsem si uvědomila, jak moc mi záleží na všech mých milých a jak málo je samozřejmé, že jsme spolu, zdraví a spokojení. Všem přeju klidný podzim.

5 Janina Janina | 2. listopadu 2008 v 21:53 | Reagovat

tak smrti se asi bojí každý ne? :) prostě nemáme možnost si to vyzkoušet, pak by jsme se tak nebáli  a třeba se i těšili :)))))))))))))))))))))))))))))))))

6 Šárka Šárka | E-mail | Web | 3. listopadu 2008 v 0:44 | Reagovat

1 - Petra

Ve všem je pozitivní náboj. Podzim, vzpomínání, plamínek svíčky - na všechno se dá dívat s jistou dávkou optimismu a pokory. Co je v režii přírody, má svůj pevný řád a ten změnit nejde, tak se ho snažím přijímat tak, jak je ... našla jsem i v té podzimní mlze na louce tolik krás, na které bych bývala ani nevěřila ;-) S fotoaparátem v ruce vyhledávám tyto podzimní symboly a mlžná rána jsou jedinečná. Chvíle největšího ticha a klidu se najdou právě ráno v mlze, proto se vyplatí opustit i teplo zahřáté postele :-)

Jaro je nejvoňavější, léto nejplodnější, podzim nejbarevnější, zima plná nadějí, že zase přijde jaro se svěžími vůněmi. Na jaro se těším ;-)

7 Šárka Šárka | E-mail | Web | 3. listopadu 2008 v 0:55 | Reagovat

2 - Dv

Hřbitov je zvláštní místo a kupodivu i plné života. Nosit na Olšany v kapse oříšky je uklidňující a dojemná představa. V Turecku jsem viděla hřbitovy plné holých náhrobních kamenů bez ladu a skladu a nikdo do nich nechodil. Vzpomínky se nosí v duši, a člověk je má stále při sobě. Hřbitov by měl být místem, kde se člověk s dobrým pocitem projde, zastaví se mezi stromy a zaposlouchá do ptačího zpěvu a odnáší si uklidnění a vyrovnání s během života. Pařížské hřbitovy jsou jistě nejkrásnější ;-)

8 Šárka Šárka | E-mail | Web | 3. listopadu 2008 v 1:02 | Reagovat

3 - toffo

Díky za doplňující informace k tématu sester de Notre Dame. Ráda je potkávám a od místních pamětníků slyším jenom slova chvály. Nechává mě to v určitém úžasu, ale tento článek vůbec nebyl můj záměr. Procházka za hřbitovní zdí sama byla věcí náhody a tak nějak se naskládaly do fotoaparátu jednotlivé střípky a vznikl tento článek na dušičkové téma. Že jsem nakonec hlavní důraz dala na Kongregaci Školských sester de Notre Dame ... to je i mně záhadou :o) Nějak to samo vyplulo na povrch mých myšlenek, tak to tak mělo být. Ony svou velkou důležitost mají (i bez mého článku ;-)

9 Šárka Šárka | E-mail | Web | 3. listopadu 2008 v 1:10 | Reagovat

4 - Šárka M.

Smutek je bolestivá věc a nikdo druhý netuší, jak moc ztráta blízkého může bolet. Smrt je užitečná snad jen přírodě, ale my se s ní nikdy nedokážeme smířit. Přijmout ji však musíme. Určitě posílí naše city k nejbližším, kteří tu jsou s námi, ale každá lidská bytost je jedinečná a nenahraditelná ...

10 Šárka Šárka | E-mail | Web | 3. listopadu 2008 v 1:15 | Reagovat

5 - Janina

V tomto případě bych to nechala tak, jak to je. Bez generální zkoušky, raději jedna jediná premiéra ... bez repríz. Tuhle roli každý zvládne na první pokus. Smrt může být uklidňující, ale všechny pocity související se strachem ze smrti patří "umírání". Štěstí je, když člověk umírá a má úsměv na tváři ;-)

11 Helli Helli | E-mail | 4. listopadu 2008 v 15:00 | Reagovat

Před lety mě moje putování Korsikou dovedlo na nejjižnější cíp ostrova do Bonifacia. Při procházení uličkami starého města jsem se dostala úzkou cestičkou vedoucí nad zátokou až tam, kde se na konci skalní výspy vysoko nad vodní hladinou rozkládá hřbitov s  malým kostelíkem. Jeho dokořán otevřené dveře zvaly ke vstupu. Před oltářem stála hladká dubová rakev lemovaná řadou hořících voskovic, na ní ležela vojenská čepice, liduprázdným prostorem se nesly jímavé tóny korsických lamenti.  Velebná hudba zněla až ven a rozplývala se v horkém vzduchu.  

Dodnes cítím tu důstojnost, s jakou duše onoho zemřelého vojáka opouštěla pozemské bytí a mířila do nekonečného prostoru rozprostírajícího se nad modrou vodní plání a plného vlídné  sluneční záře.  Přála bych si, aby něco podobného čekalo i mě, až nastane čas. Takového odchodu není třeba se bát.

12 Šárka Šárka | E-mail | Web | 4. listopadu 2008 v 16:43 | Reagovat

12 - Helli

Je zvláštní, že i v takovém odchodu je cosi fascinujícího, uklidňujícího a důstojného!

Na Korsiku bych se jela moc ráda podívat. Poslední tři roky o tom s mužem dosti často mluvíme, ale nakonec to dopadá tak, že dovolená se plánuje na poslední chvíli a bývá to hodně spontánní :-) Skončíme někde, kde jsme si to ani neplánovali.

13 sigrid sigrid | E-mail | 5. listopadu 2008 v 0:34 | Reagovat

Vždycky, když někam přijedu, jdu nejdřív na hřbitov. Starý hřbitov nám o místě, na které jsme přišli prvně, řekne někdy víc než celá kronika. Nejenom to, jak se v místě žilo, jestli byla poblíž huť, kde uměli odlévat litinu a kdo se s kým ženil a vdával. Prozradí nám i kdo se kdy přistěhoval nebo naopak odešel, jaká epidemie obec postihla a mnohem, mnohem víc.

Žiju na Šumavě a místní hřbitovy vyprávějí i smutnější věci. Vyprávějí příběhy o nevůli, strachu a pomstě, která šla doslova až za hrob. Hřbitovy srovnané se zemí, hřbitovy se zuráženými kříži, rozbořenými kostely i hřbitovy, kde jedna půle jakoby nesouvisela s druhou - ta první nazdobená jako pouťová dáma, samý věnec a umělá kytka, svíčky po desítkách v neumělých lucernách i mimo ně. A druhá půle s růvky skoro srovnanými se zemí, zarostlými travou a plevelem, z něhož občas umíněně vyráží stále dokola se semenící karafiát nebo thuje, která se z ozdobného drobečka vytáhla do desíti metrů. O moje drahé, kteří mě předešli, je s láskou pečováno celým houfem příbuzných. Proto když "padnou mlhy na Zhůří", chodím po těch opuštěných hřbitovech a planinách, kde je lze už jenom tušit podle posledního podst

14 sigrid sigrid | E-mail | 5. listopadu 2008 v 0:36 | Reagovat

avce zlomeného kříže, s kapsami plnými svíček, aby i ti, kteří tu směli zůstat spát svůj věčný sen, věděli, že nejsou zcela zapomenuti.

(http://neviditelnypes.lidovky.cz/povidka-sumavske-dusicky-0yj-/p_kultura.asp?c=A061103_102153_p_kultura_wag)

15 Šárka Šárka | E-mail | Web | 5. listopadu 2008 v 10:52 | Reagovat

13 - sigrid

Hřbitov je skutečně dokonalá kronika místa, která vypovídá o lidech úplně všechno a kdo je vnímavý, dozví se ještě něco navíc, co možná ostatní nevidí.

Četla jsem http://neviditelnypes.lidovky.cz/povidka-sumavske-dusicky-0yj-/p_kultura.asp?c=A061103_102153_p_kultura_wag

... vystihuje to dokonale atmosféru dušičkového dne, díky!

16 Marie Marie | E-mail | 6. listopadu 2008 v 14:29 | Reagovat

Šárko, až mě mrazí. Minulý týden jsme pochovali tchýni- naši babču- žila s námi poslední čtyři roky a nebylo to vůbec snadné. Bolest je pořád ve mně ale vím, že je vše tak, jak má být.

Hřbitovy- to je u nás na severu Čech velké téma. Hodně německých hrobů, některé opuštěné a některé dosud udržované. A jak píšeš, je to lidech.

17 Šárka Šárka | E-mail | Web | 6. listopadu 2008 v 18:00 | Reagovat

16 - Marie

S každou ztrátou je těžké se vyrovnat. Rozumím tomu, ... Když v nás zůstanou hezké vzpomínky a smrt je spravedlivá, naučíme se s tím žít a se ztrátou se nějak vyrovnáme ... časem ... snad.

Protože jsem dlouhou dobu na severu Čech žila, znám ty opuštěné pohraniční hřbitovy. Mnoho z nich muselo podstoupit likvidaci, ale běh času nejde zastavit. Smutný je pohled na hřbitov, kde leží ti, kteří už dlouhou dobu nikomu nechybí. Díky Marie za komentář na smutné dušičkové téma.

18 Tereza Tereza | 8. listopadu 2008 v 15:53 | Reagovat

Dobrý den, máme v Kardašově Řečici chalupu i hrob naší rodiny, ale nikdy mě nenapadlo projít celý hřbitov.. Odkud to tam znáte vy??

19 replica rolex replica rolex | E-mail | Web | 31. října 2012 v 12:49 | Reagovat

Q. What do you call a surgeon with eight arms?
http://www.writewatches.com/

20 red bottoms red bottoms | E-mail | Web | 31. října 2012 v 13:49 | Reagovat

Q. Why were the teacher's eyes crossed?
http://www.shoesgreat.com/

21 a line wedding gown a line wedding gown | E-mail | Web | 24. listopadu 2012 v 7:53 | Reagovat

A. Swimming trunks.

22 womens watches womens watches | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 5:01 | Reagovat

You make a lot of fine arguments with this blog post however it is tricky in my opinion to focus on the content because of the broken page design!.
http://www.shoesfloor.com/site/watches

23 brides mothers dresses brides mothers dresses | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 5:43 | Reagovat

Great, I never knew this, thanks.
http://www.threedress.net/

24 cheap christian louboutin cheap christian louboutin | E-mail | Web | 2. května 2013 v 8:52 | Reagovat

A. He couldn't concentrate!
http://www.shoesfloor.com/

25 fake rolex milgauss watches fake rolex milgauss watches | E-mail | Web | 2. května 2013 v 9:23 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama