Nejnebezpečnější zbraň, kterou míříme sami proti sobě je příbor.
Rozmýšlejme dobře, co stojí za to strčit do úst.
.
Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně. Bude mi velkou ctí pobývat ve Vaší knihovničce :-)

Říjen 2008

Francouzská domácí kuchyně

30. října 2008 v 12:34 | © Šárka / www.gurmanka.cz |  Co rozhodně stojí za to!


(aneb reportáž rovnou od stolu) - Ze všech francouzských gastronomických kouzel a fines má největší věhlas poctivá francouzská kuchyně domácí. Dostala jsem pozvání ke stolu a nemusela jsem kvůli tomu ani cestovat do sladké Francie. Stačilo zajet do místa, které nese název Tři Sekery a zazvonit u dveří domku, kde bydlí paní Dagmar Derré. Dobré jídlo vonělo klíčovou dírkou a příjemné teplo domácího krbu udržovaly společně paní domu a Lenka Světová, autorky báječných kuchařských knih, které vás naučí milovat olivy a mořské ryby. Obě knihy již před časem spatřily světlo světa a úspěšně se prodávají ještě dnes. Holky si trénovaly nové téma na další společnou kuchařskou knihu pěkně v kuchyni :-) A já byla u toho a mohla se ohřát o horkou plotnu a přesvědčit se, že holky o jídle dokážou pěkně psát a nečiní jim ani problém jídlo v kuchyni nachystat s profesionální jistotou a ženskou noblesou. Přijměte pozvání k bohatě prostřenému stolu a přeneste se do společnosti dvou milých žen, které se možná díky svým knihám dostaly do vašich příbytků. Překročte se mnou práh do útulného domova ve stylu francouzského venkova.
V místnosti hřála kamna a plápolavé světlo rozohnilo všechny barvy do ještě veselejších tónů. Starý nástěnný otvírák na víno vykonal svou službu a první korkový špunt letěl do houfu ostatních vinných vzpomínek.

  • Zde je vývrtka - užitečný klíč k odemknutí studnice důvtipu, pokladnice smíchu, hlavního vchodu přátelství a brány příjemných pošetilostí.
  • Vína, jež si pamatujete nejlépe, nemusí být nutně ta nejlepší, která jste kdy okusili. Ta nejvyšší kvalita nemusí oslnit tolik, jako mnohem skromnější nápoj vypitý v příznivěji nakloněném prostředí.

Připravit večeři pro přátele, to znamená položit na pekáč všechnu svou příchylnost, všechnu svou dobrou vůli, všechny své úspory, všechno své veselí a radost, a čekat, až se to všechno po třech hodinách vaření pod pokličkou rozvoní parami štěstí (E. de Pomiane)

Podle stejného receptu připravila večeři i Dáša :-) Žádná doporučovaná ingredience mi nescházela.Plná miska šneků nenechá nikoho na pochybách, že se ocitl ve francouzské kuchyni. Jemná vůně bylinkového másla stoupá líně do nosu ze šnečího podnosu, pevně uchopte ulitu do kleští a úzkou vidličkou vyškrábněte jemné šnečí masíčko. Zručnosti je potřeba maličko, jsou to "potvory klouzavý". Šneci po burgundském způsobu mohu absolutně doporučit, ale věřte tomu, že sebelepší mražený polotovar se nevyrovná tomu, když je připraví sama Dáša z čerstvých surovin.
Jste-li milovníky tradičních českých receptur, jistě vám doma nechybí nějaká ta kniha z pera M. D. Rettigové, kde jste si mohli všimnout, že tradiční vánoční specialitou bývaly šneci po burgundsku a labužníci se této pochoutky dožadují i dnes. S úspěchem! O Vánocích najdete restauranty, kde vám je v tradiční podobě nabídnou. Možná patříte mezi ty, kdo šneky nejedí ... i když je ještě nikdy neochutnali ;-) Dostanete-li příležitost, nebála bych se toho. Správný labužník prahne po poznání, jděte v jeho šlépějích a nešlápnete vedle.
Bez čerstvých šneků a čerstvého "opravdového" másla se neobejdete, ale výsledek stojí za to. Zapomeňte na plané řeči, že existuje něco, jako "věrná sestra másla". Máslo nemá sourozence! Ve Francii to moc dobře vědí, proto si na domácím másle každá hospodyně zakládá. Ať to stojí co to stojí.

Každý kuchyňský prostor začíná na kuchyňském parapetu. Komu se nelení, tomu se zelení. Nemít zahradu není důvodem k tomu, nemít po ruce ani snítku čerstvé bylinky.



Věříte tomu, že je sůl nad zlato? Francouzi ano a na svou Fleur de Sel z Camargue dopustit nedají. Kouzelná dóza na stole je jako šperkovnice, ze které si každý může bílého zlata nabrat tolik, kolik jeho chuť snese. Denní dávka soli by však neměla překročit hranici 10 g. Víte kde sůl absolutně miluji? Ve slaném másle, když solné krystalky křupou lehce v zubech a chuť soli se spojí s báječnou vůní čerstvého pečiva.


Báli jste se přijmout pozvání ke stolu jen proto, že se na něm objeví žabí stehýnka? Určitě to není nic nepoživatelného a když se to umí po francouzsku připravit, chutnají vážně královsky. Jejich chuť jen stěží k něčemu přirovnáte. Drobné kousky masa s miniaturními kůstkami, které je potřeba šikovně okousat, mají chuťové tóny někde mezi chutným rybím masem a jemnou kuřecí svalovinou. Podle mě chutnají jako "žabí stehýnka" :-) V chuti bych nehledala žádné souvislosti ani vyšlapané cestičky ke známým chuťových vjemům. Tato specialita voní přepuštěným máslem, lehounkými tóny česneku, petrželovou natí, kapkou bílého vína a lžíce créme fraiche žabí maso obalí do přiléhavé sametové košilky, která se vám opravdu svůdně přilepí na jazyk hned při prvním ochutnání (když vykážete od stolu všechny předsudky za dveře). Kdo tuhle delikátní pochoutku zná, ten od stolu utíkat nebude.
Pro méně statečného strávníka se na stole našla i klasika v podobě jemně uzeného lososa a hebce našlehaného smetanového dipu s vůní čerstvého kopru, ve kterém se koupala neposedná čerstvá krevetka. Pokud chybí bliny, není lososové kouzlo dokonalé. Nechyběly! Holky, co píšou kuchařky, přece svůj tajný recept na bliny mají.
Bliny, ač se jedná o staroruskou specialitu, ve francouzské kuchyni dokonale zdomácněly. Tradičně se tyto kynuté malé lívanečky podávají s rozehřátým máslem, kaviárem, tenkými plátky uzeného lososa a hustou kysanou smetanou.
Když ve Francii zbude kousek lososa, nic se neděje. Je tu naděje, že za chvilku bude na stole lososový slaný koláč. No podívejte, jak se holkám Quiche saumon povedl :-) Lososová nádivka byla jako čerstvě natřesená peřina z prachového peří. Kdo nevěří, může podle receptu dojít k závěru, že ani v nejmenšim nekecám ;-)

Sladké sousto na žádném labužnickém stole nechybí a nechybělo ani tady. Zkušenější na první pohled vidí, že se nejedná o tradiční francouzský dort, ale kdo zná tuhle schwarzwaldskou recepturu, nediví se tomu, že tento značkový dort je oblíben snad všude na světě. Kombinace pikantních višňí, čokolády, šlehačky a provokativních tónů alkoholu, umí vykouzlit nebe na jazyku.

U dortu jsem už byla v posledním tažení, ale to jsem nebyla sama :-)

Jíst jako Francouz znamená nikam nespěchat, celý obřad u stolu si vychutnat, rozhodně u jídla dlouze povídat, ulamovat kousky z čerstvých baget a drobit kolem talíře, od každého sousta si vzít trochu a vychutnávat domácí pohodu se sklenkou plnou dobrého vína. Mít radost z jídla, protože Francouzi skutečně žijí proto, aby jedli. A to je nádherné ;-)
Nespočítáme, kolik přibylo zátek od vína do tohoto pohřebiště vinné révy, ale podle starého francouzského přísloví, že "Ve vodě může každý spatřit pouze svůj obličej, ale ve víně může uzřít srdce druhého", jsme se plným sklenkám nebránily. Nakonec i staročeské moudro praví: "Dobré víno tvoří dobrou krev. Dobrá krev je předpokladem dobré nálady. Dobrá nálada přináší dobré myšlenky. Dobré myšlenky dávají vzniknout dobrým skutkům. Dobré skutky dělají člověka člověkem." S dobrým pocitem se lépe šlo spát :-)

Nejkrásnější nedělní rána jsou ta, když na vás čeká bohatá snídaně a před sebou máte dlouhý čas, který můžete investovat jen do tohoto ranního rituálu. Kozí sýr, vejce ze statku se žloutky v barvě letního slunce, které malíř dobarvil kurkumou. Vzhledem k tomu, že bylo chladné a sychravé počasí, už jenom ten pohled na vesele prostřený stůl vás pozitivně naladí. Vejce jsou základem francouzské kuchyně, protože bez nich by nebyly jejich úžasné omelety.
Možná vám v uších zazní moudrá slova B. Savarina: "Stolování přináší radost každému věku, každému stavu, každému kraji a v každém dni. Tato radost se může připojit ke všem ostatním radostem a zbude-li nám nakonec ona jediná, oželíme všech ostatních.

Z toho plyne, že na labužníky, gourmety i gurmány čeká jenom příznivý a radostný osud ;-) Hledejte v jídle i životě potěšení a radost. Pokud si nevíte rady, zalistujte v některé z kuchařek, které byly napsány někým, kdo v jídle i životě potěšení i radost našel a přidal k tomu ještě svůj čas, aby svou lásku k dobrému jídlu vměstnal do řádků a obohatil tak literaturu.
Osobně připojuji ještě jeden dík za to, že jsem si díky reportáži prošla znovu celou milou návštěvou u Dáši a Lenky a zažila opět ten milý pocit, povídat si v krásné přátelské atmosféře nejen o jídle, ale též o životě ;-) Komu se zdálo dobrot málo, ten si může opatřit od autorek knihu z edice Jídlo jako lék. Na Olivové kuchařce se podílela též Jarmila Teplíková, tak se s ní můžete seznámit na báječných stránkách, které jsou věnované ovoci, zelenině, houbám, koření, léčivým bylinám a jejich zpracování.

Holky, ať vám to pořád tak báječně píše, protože s vašimi knihami se člověk nenudí. Otázka na tělo: "A co bude příště?"
Každá hostina má svůj konec a tak se chystám na cestu přes půl republiky domů. Od Dáši dostávám na cestu pár chutných zbytků (Foie Gras, k tomu pěkný kus Olivového chlebíčku), na památku domácí vinný ocet a vezu si plnou hlavu zážitků a nějaké to kilo navíc k tomu :-) Dávám holkám slib, že si to rozhodně nenechám pro sebe a můžou se těšit na nějakou pěknou reportáž. Od té doby uteklo celkem dost vody, odkvetly jarní kytky, léto se opřelo celou svou silou do sladké úrody našich zahrad, tráva vadne, padá barevné listí ze stromů a se svou železnou pravidelností přilétl čas dlouhých chladných večerů a sychravý podzim. Možná je to přesně ta doba, kdy je poslední šance otevřít vrátka do almary svých nesplněných slibů a pokusit se ještě něco málo z toho splnit.
Tam, kde se vaří poctivá domácí kuchyně, nechybí pořádné nádobí. Pro francouzskou kuchyni je téměř nepostradatelný velký litinový hrnec s pořádně těžkou poklicí.
Nejroztomilejší součástí Dášiny servírovací výbavy byla jednoznačně v mých očích polévková mísa, co už hodně pamatuje,ale patina starých časů jí sluší. Kdyby taková mísa mohla vyprávět, byl by z toho kuchařský román století ;-)

Má někdo doma zrovna tak krásnou polévkovou mísu? Pojďte si tady udělat takovou malou hitparádu mís na polévku! Stačí vyfotit a poslat na adresu info@gurmanka.cz K tomu mi napište, jakou polévku v míse servírujete nejčastěji :-) Sama jeden soutěžní vzorek taky přihlašuji, ale obávám se, že ta Dášina mísa je velmi silný favorit. Aby celá soutěž byla regulérní, hlasovat se bude anketou, tzn. hodnotit mohou i ti, kteří žádnou soutěžní fotografii nepošlou ;-) Jen co se sejde nějaký materiál, připravím článek na téma, "Čí polévková mísa je nejkrásnější?" ... hladovému je fuk, jak taková mísa vypadá ... jde o to, zda je plná horké polévky ... nejlépe chutná horká polévka právě na podzim. Těším se na vaše exempláře ;-)

Dobrý tip: Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.



Nejlepší kuchařská kniha

29. října 2008 v 18:40 | © Šárka / www.gurmanka.cz
Darovali jste už někomu svou nejoblíbenější knihu? Rozhodně se to neděje běžně a když už se vám to stane, nikdy na to nezapomenete. "Tyhle knížky jsou má srdeční záležitost a budu moc rád, když si jednu z nich vybereš." Ta milá slova ostře řízla můj ušní bubínek. "Ne, to rozhodně nemůžu!" Přijímat dárky neumím a nikdy bych nebrala někomu to, co je mu nejmilejší. A přece ...
Klasická italská kuchyně
Mám doma tu nejautentičtější knihu o klasické domácí italské kuchyni, jakou si jen lze představit. Našla jsem v ní celý italský repertoár chutných pokrmů, kterou autorka Marcella Hazan napsala s až neuvěřitelnou lehkostí a profesionalitou. Nějak se od té knihy nemohu odpoutat, proto si neodpustím ještě jedno písemné poděkování tomu, kdo se mnou trávil čas z neděle na pondělí a daroval mi dárek opravdu od srdce. Díky Michale za skvělý víkend, za hodiny povídání u vína a za optimismus, který kolem sebe šíříš do všech světových stran. Stejně se cítím vinna, že tvá kniha se přemístila do mé knihovny. Po pravdě řečeno, ještě jsem ji nepustila z rukou a snažím se poctivě pročítat jeden recept po druhém a plánuji, do čeho se pustím nejdříve. Do úžasu se dostávám na každé straně a obdivuji autorku, která dokázala do knihy vpašovat i vůni a atmosféru domácí italské kuchyně. Naivně jsem se domnívala, že o italské kuchyni přeci jenom něco málo vím.

Kniha patří mezi poklady mé knihovny, ale zatím si ještě nevyzkoušela, jak se sedí v knižní polici. Přenáším ji na trase kuchyně-kancelář-ložnice a dokud ji celou nepřečtu, nebude to jinak.
Cesta do la cucina di casa je nejlepší způsob, jak poznat pravou Itálii. Až přijedeš příště, něco autentického ti uvařím ;-) Budu pilně trénovat. Díky za prima okamžiky a za neuvěřitelně krásný dárek (Tobě i milému doprovodu).

Než jsem stihla seběhnout z víkendové pohody zase zpátky do reality všedních dnů, nestačím se divit, co všechno se dá za tak krátkou chvilku stihnout :-) Nechat zavonět z trouby kachní prsa, a aby toho nebylo málo, vytáhnout se taženým závinem. Když si do kuchyně stoupne chlap profesionál, je to koncert pro dvě ruce a ostré nože :o)

Kuchařů je na světě mnoho, ale jen sem tam ční jako líbezné věžičky minaretů věhlas těch, kteří posouvají mety našich neukojených chutí až k samé hranici únosnosti a dovedou v hrnci s gulášem uvařit i kus vlastního srdce a snít nad rozpálenou plotnou, protože pánev je pro ně harfou a oběd o pěti chodech symfonickou básní. V takové společnosti jsem já trávila kus uplynulého víkendu. Ke všem pěkným vzpomínkám mi zůstala v ruce nejpodnětnější kuchařská kniha z pera ženy, která je právem nazývána národním pokladem, neboť ona udělala pro šíření čistě italské kuchyně ve světě opravdu mnoho.

Mohu se honosit tím, že mi ji dal "rachad".
Víte jaká je nejlepší kuchařská kniha? Přece ta, která si nikdy do knihovny nesedne. Kolik takových knih doma máte?

Dobrý tip: Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.

Tam, kde hnízdí mořský orel a ryby polykají fotbalové míče

17. října 2008 v 16:11 | © Šárka / www.gurmanka.cz |  Povídání (nejen) o jídle



Tam, kde hnízdí mořský orel a ryby polykají fotbalové míče … Tam, kde ranní mlha hladí tváře a je slyšet kapří smích … za romantikou se vydejte na jihočeské rybníky … "Rybáři zahájili výlov krále rybníků Rožmberka, který je největším nejen v Česku, ale v celé střední Evropě. Rožmberk je také jedním z prvních, který třeboňští rybáři lovili, výlov se tu pořádá jednou za dva roky a vždycky je to velká turistická atrakce. Na dvou a půl kilometrové hrázi sledují rybáře stovky lidí, výlov trval do neděle 12. 10. 2008." Hlásá stručná zpráva v denním tisku.
Přebroďte se tímto článkem až na samý konec a možná nasajete trochu z atmosféry, která na výlovu panuje. Třeba vás popadne chuť vydat se na jinou hráz rybníka, kde rybáři budou letos rozhazovat své sítě a ucítíte vůni pečených ryb a rybářské polévky.



Výlov ROŽMBERKA začíná za časného rána a vidět práci rybářů v terénu je atraktivní podívanou. Kdo si přivstal, nelitoval. Na hrázi do sebe lokty strkaly desítky fotografů, aby jim neunikl pohled na "Baštýře" v gumových oblecích, jak z pramic přes loviště roztahují nevody. "Hajní" sítě vypínají a protější stranou se bahnem brodí "Pěšáci". Do sítí ryby samy plavou jako do velkého pytle. Vylovené ryby se třídí u kádiště. Naloví se víc jak 100 tun kapra a víc jak 20 tun jiných ryb (amurů, candátů, štik, tolstolobiků, sumců). Každý rybník má svého stařešinu sumce, který se jako jediný smí po výlovu vrátit zpět. Stařešina z Rožmberka je kolosálních rozměrů.



ROŽMBERK V ČÍSLECH:
800 lidí v primitivních podmínkách muselo přemístit v letech 1584 až 1590 na 750.000 m3 zeminy. K jeho zabezpečení vypracoval důmyslný projekt vodního kanálu zvaného Nová řeka, aby jím odváděl přebytečnou vodu z Lužnice do Nežárky Jakub Krčín z Jelčan. Impulsem pro jeho vybudování byla velká povodeň, která 20. 8. 1544 z jihu Čech dorazila až do Prahy. Mohutná hráz rybníka, osázená čtyřmi řadami dubů, je v základech až 55 m široká, v koruně se zužuje na 13,5 m. Vypíná se 11,5 m nad okolní terén a dosahuje délky téměř 2,4 km. Osvědčila se zejména při největších povodních v letech 1890 a 2002, kdy odolala obrovským přívalům vody z rozvodněné Lužnice. Rozloha vodní plochy je 489 ha. Objem vody činí při normálním stavu vody 6,2 mil. m³ a maximální hloubka je 6,2 m. Pod hrází se nachází od roku 1922 malá vodní elektrárna se dvěma Francisovými turbínami o výkonu 260 kW.


Jakub Krčín z Jelčan má svou sochu na hrázi rybníka Svět v Třeboni. Vytvořil ji akademický sochař Jan Hendrych. Než dostal Krčín svolení ke stavbě tohoto rybníku, pronásledoval ho odpor měšťanů, kteří jeho plány nebyli nadšeni a stěžovali si u třeboňské vrchnosti. Krčín svolení nakonec dostal, ale rybník nazval jménem "Nevděk". Až o několik let později se stal "Světem". Stavba započala roku 1570 a bylo zbořeno 26 stavení na předměstí Třeboně a rozsáhlé louky kolem města zalila voda. Rybník s vodní plochou 380 ha dokončil v roce 1574. Povodně v roce 1611 ho rozdělily na rybník "Opatovický" a "Svět". Jeho hráze byly tak vysoké a pevné, že odolávaly všem rozmarům přírody po celá dlouhá století. Hráz se protrhla až při povodni roku 1890. Velké povodně v roce 2002 naplnily rybník až po okraj, ale hráz vodu udržela! Celková délka hráze je 1.525 metrů a je lemována staletými duby. Proč stojí socha Krčína na hrázi rybníka Svět, když byl radními i měšťany města Třeboně tak nenáviděn? Odpověď je prostá: Už dávno je odpuštěno! Jeho socha byla odhalena v roce 2004 u příležitosti uplynutí 400 let od jeho smrti. Radnice tak vzdala Krčínovi hold za povodně, kdy hráz vydržela bez větší újmy a ochránila město před více než stoletou vodou.
(Úžasné třeboňské kapří hranolky produkovaly do ovzduší nejvíc vůně. 1 porce (cca 200 g + krajíc chleba) v ceně 118,00 Kč. Není to málo! Když si uvědomím, že parkování bylo zdarma (což při hromadných akcích v ČR je ojedinělý jev), malý sponzorský dar si kapr zasloužil. Nenašla jsem v něm ani jednu sebemenší kostičku!

(Čerstvá vyuzená ryba, která ještě hřeje v prstech je lahůdkou, na kterou se jen tak nezapomíná)


Celá třeboňská geniální rybniční soustava zadržela nad normální stav přibližně 148 mil. m3 vody a tím značně přispěla k zmírnění povodní na dolním toku řeky Lužnice a Vltavy.


Tady se podávala nejchutnější rybí polévka, která zahřála lépe než vlněný svetr. Jikrami ani mlíčím se v ní nešetřilo.
Každý pravý rybník má svého nefalšovaného zeleného mužíka. Vodníka na hrázi se suchými šosy a sklenkou burčáku v ruce hned tak nepotkáte ;-) Bre ke ke ... je vůbec rozdíl mezi vodníkem a hastrmanem? Jak se od sebe tito dva vodní padouši rozpoznají? Já to nevím! Ale zajímalo by mě to ;-)


(Rozmanitý výběr čerstvých filetů na grilu! Tady opravdu prodavači klobás nedělali rybářům pražádnou konkurenci)


Na co se tu stojí fronta? Kapr smažený 45,- Kč, Kapr po novohradsku 36,- Kč, Pstruh smažený 39,- Kč, Pstruh po mlynářsku 39,- Kč, ...... Filet z candáta 56,- Kč dělal cenový strop.


(Komu se zachtělo krajíce chleba se sádlem, byl k mání za 12,- Kč, o kus dál se pekl česnekem a majoránkou neošizený křupavý bramborák a ze sudu jste si mohli vylovit kyselý okurek nebo pořádně ostrou feferonku. Pivo bylo jako křen, ale přeci jenom jste se víc ohřáli o sklenku svařeného vína)
(Po celou dobu jsem neviděla žádnou pánev, pod kterou by se netopilo a ve které by neplaval alespoň kus ryby. Rozhodně se dopustíte chyby, když si na hráz rybníka za nějakou tou českou rybkou ještě letos nedojedete)
Třeboňský kapr čeká i na vás. Českým kaprem se chlubili již naši předci. Že je kapr symbolem vánoc víme asi všichni, ale jaká je historie této ryby, která se dožívá až 40 let stáří?

Kapr obecný je předmětem chovu již přes 2 000 let. Původní domovinou je oblast Černého, Kaspického a Aralského moře. Do Evropy se o rozšíření kapra zasloužili především Římané, kteří tuto rybu převáželi na lodích z Malé Asie do Říma po Středozemním moři přes ostrov Kypr. Na přechovávání ryb stavěli malé rybníčky (piscinae). Po nich následovaly kláštery, kde ryba byla považována za postní jídlo. A tak začala postupná cesta divokého říčního kapra (tzv. sazana) k dnešnímu domestikovanému kaprovi.
První zmínky o chovu kapra v českých zemích pocházejí z 11. století. Svědectví o tom přináší Kosmova kronika, která se v dodatku o založení Sázavského kláštera zmiňuje o rybníku a slupu k lovu ryb darovaných klášteru kolem roku 1034 knížetem Břetislavem I.
Ryby nejen na talíři, ale též jako duševní potrava!
Spisovatel Miroslav Hule napsal knihu "Rožmberkův Krčín a Krčínův Rožmberk" tak poutavě, že jsem od ní nemohla odtrhnout oči. Věděli jste, že ... Zakulacení zemského povrchu se na Rožmberku projevuje na jeho nejdelší diagonále, při pohledu od výpusti ve směru ke Staré Hlíně, kde vytéká řeka Lužnice. Při délce přes 4 km je zaoblení ve vrchlíku 35,891 cm. V projekci na druhém břehu se zaoblení jeví v dvojnásobné hodnotě, tedy až 72 cm.

Víte kolik lidí se vejde na Rožmberk? Katastrální výměru Rožmberka si můžeme nejsnáze zapamatovat takto: jeho vodní plocha je necelých 500 ha, tedy x 10.000 m2 - dostaneme 5 000 000 m2. Kdyby si na každý 1 m2 stoupli 2 obyvatelé naší republiky, bylo by jich tam právě 10 000 000.

Nevím zda jsem se víc nasytila smaženou rybou nebo úžasným rybářským čtivem z pera autora, který toho o zdejším kraji, vodě, lidech ví opravdu mnoho. O samotném Krčínovi napsal jedinečnou knihu, která o jeho osobě hovoří v těch nejmenších detailech ... jak autor sám píše v samotném úvodu "Jeho osobnost se také dělila na několik řečišt. Všechna byla výrazná, se strmými břehy a stékala se až v okamžiku smrti."


Je to má první kniha tohoto žánru a nejsem si jistá, že poslední :-) Díky panu spisovateli za pózování s knihou před objektivem, za úžasně vtipné věnování a především za to, jakým poutavým stylem je kniha napsána. Umí totiž chytnout za srdce i toho, kdo si s rybami a rybáři do této doby netykal.

Každé slovo v této knize má svou váhu.


Říkám si,
"Žít v kraji rybníků, umřít a neprošlapat všechny hráze, neslyšet kapří smích ... byl by hřích!"

Jaromír Nohavica
RYBÁŘI
Rybáři jsou nemluvové
ryby mlčí jakbysmet
slíbili si čestným slovem
že nebudou rušit svět

Ten kdo ale přijde tiše
jako v pantoflích
u rybníka může slyšet
tenký kapří smích ...

Až budete stát na hrázi prastarého rybníka velikána a dívat se do dálky na půlmetrové vlny, jak tančí od břehu ke břehu, na hladině vnímat široké oblé boky matky Země, možná vás umění českých rybníkářů vezme za srdce. Jste-li patriotem, popadne vás chuť vyrazit na nějaký příští velký výlov, přivstanete si, aby jste ani o porci ranní mlhy nepřišli a s potěšením i vzrušením zároveň si koupíte čerstvé sousto právě vylovené ryby ... a budete se cítit velmi vznešeně.

V tu chvíli vám budou ukradeny všechny ryby z mořské říše vládce Poseidóna, chtě nechtě si přiznáte, že tradice českých rybníkářů nemá v celém širém světě konkurenci a naše "zlatá ryba" nese jméno KAPR.

Moudrý by řekl: Nauč se milovat to, co máš ...
Výlov Rožmberka, ať už byl jakýkoli, splnil všechna má očekávání a podle staré tradice se ryby těšily té největší pozornosti. Lovily se, čerstvé nakupovaly, jejich vůně byla cítit po délce celé hráze a ještě kousek dál a bylo jen málo toho, co rušilo atmosféru zasvěcenou českému rybníku, rybníkářům a milovníkům Petrova řemesla. Sem tam zavoněla z grilu či horké pánve klobása, ale ryby i milovníci rybích dobrot byly zde ve velké přesile!


Život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi, které nám vzaly dech. Krčínův Rožmberk to dokázal. Je na něm vidět, že Země je kulatá ... je impozantní. Vážně ještě věříte tomu, že ryba v českém rybníku může spolknout fotbalový míč? Věřte! Zvládne to hravě/dravě ;-) Rybáři z Luhačovic ulovili tento důkaz a v archivu jich mají ještě celou řádku.

Z neznámých důvodů zmizel nejzajímavější kus článku, který tu ještě včera byl a dnes ho nahradila reklama! Pánové z Blog.cz - to chce vysvětlení :o) V každém případě celý článek najdete na mých nových stránkách Gurmánka.cz.

Dobrý tip: Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.

Už vás poslali k šípku?

14. října 2008 v 1:09 | © Šárka / www.gurmanka.cz |  Staročeské recepty
Už vás poslali k šípku? Rozhodně tam běžte, protože růže šípková se červená tak krásně, že už jenom za ten pohled to stojí. Abych nemusela k šípku chodit moc daleko, před rokem jsem si malý proutek divoké trnové růže vysadila do své "retro" zahrady. Co by to bylo za zahradu, kdyby v ní chyběl růžový keř? Jinak stačí doběhnout na nejbližší suchou slunnou stráň nebo na kraj lesa. Tam plané růže určitě rostou. Pozor na ostny, jsou hákovitě zahnuté a umějí si vás podržet za kalhoty hodně blízko u těla. Bydlíte-li v nadmořské výšce vyšší než 1.050 m, tak u vás šípková růže neroste :o)
Šípky se sbírají koncem září a počátkem října, kdy jsou tvrdé a nepřezrálé, sytě oranžově až ostře červeně zbarvené. Vyberte si k tomu slunečný den a se sběrem neotálejte protože jen nepřezrálé šípky mají pořádnou porci vitamínu C, která zráním slábne. Šípky určené ke sběru by rozhodně neměly přejít mrazem! Potom jsou dobré leda tak do vázy ke zkrášlení příbytku.

Co platí u švestek, neplatí pro šípky. Švestky po prvním říjnovém mrazíku zesládnou a jsou naprosto ideálním materiálem na výrobu slivovice. Šípkům mráz nesvědčí, proto je natrhejte opravdu ve správný čas.

Pro sušení musíme odstranit stopky. Sušíme je při teplotě 60 °C v jedné vrstvě. Dobře vysušený šípek krásně praskne. Když při stisku pruží, vysušený není. Sušením se část vitamínu C ničí a je dobré vědět, že usušené šípky se mají zkonzumovat pokud možno co nejdříve, protože dlouhým skladováním vitamín dále ztrácejí. Šípkový čaj je dobrá medicína na zimní churavění. Při vaření čaje zabraňte kontaktu s kovy! Dráždivé chloupky odstraníme přeceděním přes husté sítko nebo tkaninu, ale papírový filtr tuhle práci zvládne taky bravurně. Někdo říká, že šípkový čaj se připravuje dost složitě. Trochu pravdy má, ale když si uvědomíme, že šípek je druhým největším místním zásobitelem vitamínu C (předběhlo ho kysané zelí), za trochu té námahy to stojí.
Nejvhodnější způsob, jak z celých čerstvých šípků vymáčknout co nejvíc, je ten nejsnadnější. Čerstvě natrhané šípky zalijeme studenou vodou a necháme je odstát do druhého dne, kdy se vyluhují. Již se blíží čas, kdy nemilosrdně přistřihnu meduňku, ale než se k tomu odhodlám, můžu citrónem vonící zelené lístky přihodit k hrsti šípků, aby byl výluh ještě voňavější. Před samotným pitím zahřejeme na teplotu 60 až 80 °C a zvolna prohříváme necelou čtvrthodinku. Krom vitamínu C má nápoj též extra porci karotenu. Podzimní šípkový drink si nenechte ujít. V každém případě si můžete koupit již usušený šípkový čaj a místo "k šípku" jít třeba "do háje"! Podzim se pyšní i jinými přírodními uměleckými dílky, které hrají všemi barvami. Třeba je ten pravý čas nasbírat poslední košík hříbků nebo si jen prohlédnout přírodní galerii žloutnoucího listí, které se ladně snáší k nohám jako podzimní motýli s barvou zlata a mědi na křídlech. V mlžném oparu dnů co se krátí, v ránu prostředném do mlhy hledáme poslední jiskru, co zbyla z léta.
Máte chuť na šípkovou omáčku? Začněte domácí výrobou šípkové zavařeniny. Sezóna šípků jde v polovině měsíce října do finále, jednejte rychle. Až se vám dostane pod ruku kousek kančí kýty, jste-li tradicionalista, bez šípkové omáčky se neobejdete.

Než se pustíte do zavařování, přečtěte si několik dobrých rad a zásad, které jsem zpracovala na základě otázek pro magazín MF Ona DNES.


Staročeská šípková omáčka

  • 4 dl vývaru
  • 50 g másla
  • 30 g hladké mouky
  • 1 až 2 dl červeného vína
  • 5 lžic sušených šípků (nebo šípková zavařenina)
  • 2 hřebíčky
  • špetka mleté skořice
  • sůl
  • citrónová šťáva
  • citrónová kůra
  • cukr podle potřeby
Omyté a očištěné šípky povaříme v malém množství teplé vody s hřebíčkem, citrónovou kůrou. Rozvařené šípky prolisujeme a k vodě co zbyla po vaření přidáme vývar a podle chuti osolíme, přidáme víno a přikyslíme citrónovou šťávou. Přidáme prolisovanou šípkovou pastu a vzniklou omáčku zahustíme bledou jíškou z másla a mouky. Provaříme, prošleháme a šípkovou omáčkou přeléváme zvěřinovou pečínku. Nejtradičnější je kančí kýta. Tentokrát se to musí obejít bez fotografií, protože nemám po ruce kance ;-)
To mi ovšem nezabránilo v tom, abych vyzkoušela domácí přípravu šípkové zavařeniny. Pro srovnání je domácímu výrobku konkurentem skvostný produkt "Jemný šípkový džem", který vyrábí od roku 1879 Familie Darbo z Rakouska (k dostání v prodejně s bio produkty za cca 77,- Kč). Na první pohled se od sebe neliší :o) Uvidíme jak obstojí v souboji s kančí kýtou ... až nějaká bude.

Co možná o šípku nevíte: kombinace vápníku, rutinu a vitamínu C činí z šípků nejlepší přírodní lék proti paradentóze. Je to taková naše malá nenápadná superpotravina, kterou je škoda obcházet.

Dobrý tip: Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.