Nejnebezpečnější zbraň, kterou míříme sami proti sobě je příbor.
Rozmýšlejme dobře, co stojí za to strčit do úst.
.
Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně. Bude mi velkou ctí pobývat ve Vaší knihovničce :-)

Když je v duši smutek, tak na jídlo není ani pomyšlení

13. března 2007 v 13:56 | © Šárka / www.gurmanka.cz |  Úvod
Pro všechny mé přátele - přicházím se rozdělit o recept na smutek. Dnes mám velmi smutný den, neboť do psího nebe "právě v této chvilce" odchází báječný pes mého života, který patřil mé dceři Simoně (což přátelé a nejbližší vědí). Co pro člověka znamená pes, vědí všichni, co s nimi žijí. Je to jako přijít o opravdu dobrého přítele. Nejtěžší je ta poslední cesta, na kterou se musí člověk se svým psem vydat. Chce to opravdu statečnost, držet ho v náručí a vnímat poslední tlukot jeho srdce. Simonko, obdivuji tě za to a Bonnie mě bude velmi chybět. Ne každý se dokáže natrvalo do srdce zapsat, ale tato psí dáma to dokázala. Chtěla bych jí vzkázat, že věřím na psí nebe a že na ní nikdy nezapomenu ! - Do paměti si navždy píši Bonnie (chov. st. Kalešov, anglický greyhound), narozená 1.6.1995 nás opustila 13.3.2007 a bylo zapotřebí osobní statečnosti majitelky Simony, která se rozhodla ji vysvobodit z útrap bolesti, které jí působila nemoc. Máte-li doma svého vlastního pejska, tak ho pohlaďte, zaslouží si to skoro vždy. Já se už s touto psí dámou rozloučit nemohu, neboť jsem v tuto chvíli na jiném místě. Možná bych ten pohled psích oči nevydržela ...
Co řekli o psech:
Když je váš pes tlustý, tak málo cvičíte
Ten, kdo řekl, že štěstí se nedá koupit, zapomněl na štěňata. (Gene Hill)
Každý z nás je pro svého psa Napoleonem. Proto jsou psi tak oblíbení. (Aldous Huxley)
Ženy a kočky dělají, co chtějí, a muži a psi by se měli uklidnit a zvyknout si na to. (Robert A. Heinlein)
Abychom získali správnou představu o své důležitosti, měl by každý mít psa, který ho bude zbožňovat, a kočku, která ho bude ignorovat.(Dr. Tom Cat)
Není na světě lepšího psychiatra, než je štěně olizující vám obličej. (Ben Williams)
Za peníze si můžeš koupit docela dobrého psa, ale nekoupíš si zavrtění jeho ocasu
Nikdo neocení genialitu vašich slov více, než váš pes. (Christopher Morley)
Pes je jediné stvoření na světě, které vás miluje víc než sebe. (Josh Billings)
Člověk je psí představa o tom, jak by měl vypadat Bůh. (Holbrook Jackson)
Průměrný pes je lepší osobnost než průměrný člověk. (Andrew A. Rooney)
Spatřil jsem v psích očích prchavý výraz pobaveného pohrdání a jsem přesvědčen, že psi si v podstatě myslí, že lidé jsou blázni. (John Steinbeck)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bali Bali | 13. března 2007 v 19:10 | Reagovat

to je teda smutny. Mame pejska u babicky, bych se zblaznila kdyby se mu neco stalo. Nojo, ale nikdo nejsme nesmrtelny :-(

2 Šárka Šárka | E-mail | Web | 13. března 2007 v 19:18 | Reagovat

Bali - smutný koloběh života. Smutek přebolí, hezké vzpomínky zůstanou. Byl to moc noblesní, inteligentní, báječnej pes. Díky moc za komentář na tuto smutnou událost.

3 Šárka Šárka | E-mail | Web | 14. března 2007 v 10:01 | Reagovat

Já a pes = taková stará láska, která nikdy nezrezaví ;) Mám je prostě ráda a na důkaz toho musím říct, že i v našem restaurantu jsem nebyla líná a připravila originální "Menu pro pejsky". V zahraničí je normální, že do restaurantu přicházejí lidé v doprovodu svých psů (sympatizuji jen s těmi vychovanými ;). Třeba taková dušená játra na másla s čerstvou petrželkou šla na odbyt. Mnohdy jsem neměla po ruce jiná, než ta luxusní telecí z bio chovu! Když přišla objednávka pro hafana, tak jsem mu je orestovala. Nejhorší moment mohl nastat, kdyby si zhýčkaný pes nevzal ani sousto ;) Naštěstí se to nikdy nestalo a dobře připravené maso pozná i průměrně inteligentní pes ;)

4 Zuzka Zuzka | 15. března 2007 v 19:09 | Reagovat

Tak toto je moc smutná zprávička ale pro pejska je to to nejlepší co se může udělat. Já jsem Bonnie poznala a tak mám slzy v očích ale ono je jí teď už dobře.

5 Šárka Šárka | E-mail | Web | 15. března 2007 v 19:49 | Reagovat

Máš pravdu Zuzko, Simonka to taky tak brala, ale ta poslední cesta je složitá vždy ... den po dni přichází s tímto faktem smíření. V sobotu se za Simčou jedu podívat a na psí hrobeček vysadím nějaké kytky, vzpomínka v nás nikdy nezemře. Přeci jenom to byl kus života po boku toho pejska. Dík za komentář, jsi hodná ;)

6 Petruška Petruška | E-mail | 16. března 2007 v 19:17 | Reagovat

Já ani nemám co dodat, se Simčou jsem znala Bonnie nejlépe ze všech, prožila jsem s ní spoustu let a teď už tady není. Nebyl to "jen" pes...

7 karunka karunka | 17. března 2007 v 2:14 | Reagovat

taky jsme měli takovýho úžasnýho psa, bobtaila - můj syn s ním vyrůstal, koupila jsem ho, když bylo miminkovi půl roku. Náš pejsek nejvíc miloval malý děti, který když stály, měly obličej v úrovni jeho čumáku. Když můj syn začal běhat, honili se spolu po zahradě, pes byl vždycky v jeho závěsu, pak ho něžně zubama chytil za rukáv od trička (aby mu neutekl), přední packu mu něžně podrazil nohu a když se  mimík svalil na břicho do trávy, několik minut se nad ní protahoval a pak ho "zalehl". To bylo něco úžasnýho, jak si rozuměli. Měli jsme toho pejska deset let, pak se zjistilo, že má rakovinu, nádor v kyčli a museli jsme ho nechat uspat. Bylo to strašný. Všichni jsme ho oplakávali, teď má hrobeček u nás na zahradě a vždycky na vánoce mu tam rozsvěcíme svíčky. Od té doby jsme dalšího psa neměli, je to tak těžký, vyrovnat se s tou ztrátou... Ale ty zážitky s ním jsou nezapomenutelný.

Držím palce, ať se s tím vyrovnáte. Nějak.

8 Šárka Šárka | E-mail | Web | 17. března 2007 v 7:47 | Reagovat

Díky Karunko! Tak ta naše psí holka tam jistě najde v tom psím nebi kamaráda. Měla stejné onemocnění, které jí znemožnilo pohyb. V případě anglického greyhounda, jako byla ona, to bylo moc smutné. Ráda běhala, dokonce se účastnila dostihů a měla několik prvních cen. Pohyb jí bavil, lidi měla ráda a hlavně nám všem rozumněla. Vím, že se s tím vyrovnáme, ale vzpomínky jsou pořád takové silné, že mě vždycky přinesou slzy do očí. Ty mi rozumíš! Krásně píšeš o tom vašem bobtailovi, to jsou úžasní pejskové, mám tyhle staroanglické ovčáky moc ráda. Syn má jeho zásluhou na dětství ty nejkrásnější vzpomínky. Zvířata dokáží náš život neuvěřitelně obohatit. Díky za tento krásný komentář a měj se moc hezky.

9 Karunka Karunka | 19. března 2007 v 0:34 | Reagovat

Máš pravdu, můj syn je svým raným dětstvím se zvířaty velmi poznamenán. Když byl mimino, měl u sebe neustále obřího "Maxipsa Fíka" a hromadu koček a 1 morče Růženu. Teď je mu patnáct a já u něj cítím tu empatii, on miluje zvířata, hlavně psy a kočky a navíc - umí se k nim chovat! My v Praze teď máme jenom kočku (toulavku, která k nám přišla našim přízemním oknem před rokem), ale ona ho fakt miluje a on (jako skoro chlap) se jí to nebojí dát najevo naopak. Je tak vláčná vždycky, když ho vidí... Znám plno dětí, které tento kontakt neznají, bojí se psů a s kočkama to vůbec neumí - my jsme naštěstí, možná bohužel, velcí milovníci zvířat - a i kvůli tomu máme krásnej život. Nejen kvůli tomu, ale myslím, že tohle je beztoho velmi důležité.Mít ty tlapky, předení a kožíšky a tu obrovskou oddanost kolem sebe.

10 Šárka Šárka | E-mail | Web | 19. března 2007 v 22:35 | Reagovat

Platí to staré známé: "Kdo nemá rád zvířata - nesrovná se ani s lidmi". Zvíře v člověku objeví něhu a lásku k bližnímu svému a naučí ho se za tyto věci nestydět. To je pro život vlastně tím nejdůležitějším, protože po lásce a něze každý touží. I ten nejsilnější chlap, který si to jenom nechce přiznat. Jenže kdo lásku neumí dát, ten ji ani obvykle zpět nedostane. A když náhodou ano, tak neví jak reagovat. Se zvířaty se člověk může cítit bezprostřední, protože oni tací jsou. Ovšem to zavrtění psího ocasu si koupit nelze. Dovolit dětem zvíře je naše velká starost, ale pro dítě ta nejlepší výchovná lekce, kterou mu můžeme dát - a ukázat, jak se ke zvířatům chovat. U vás se musí mít každé zvíře pohádkově, protože jim jednoduše rozumíte a milujete je! Já mám doma taky jednoho pejska (psí holku Jenny) a kocoura - je to s nima fajn a dělají nám tu nejmilejší společnost. V tom si rozumíme naprosto přesně Karunko. Díky za ta hezká slova.

11 Mauš Mauš | 26. března 2007 v 17:15 | Reagovat

Je mi to moc líto. Nám před rokem srazilo auto Danečka, byl to dlouhosrstý jezevčík a nejedla jsem skoro týden. Ještě máme vlčáčka a ten byl tak smutný, že taky nechtěl nic jíst. Pan veterinář nám doporučil jak pro nás, tak i pro vlčáčka Ronečka, že si máme pořádit štěnátko. Tak jsme si koupili yorkšírka. Je to miláček ale teď se pořád o něho strašně bojíme. To neznamená, že bychom na Danečka zapomněli. Myslíme na něho hodně často. Roneček je jako jeho máma a táta, nechá si od něj všechno líbit a malej Danny bez něho neusne.

Jsme taková psí rodina a milujeme pejsky, proto chápu tu bolest.

Psí nebe určitě existuje, protože nám poslalo toho malýho lumpíka.

Všechno přebolí a třeba nějaké štěňátko pomůže. Člověk, který nemiluje tyhle tvorečky nemůže milovat nic na světě.

12 Šárka Šárka | E-mail | Web | 26. března 2007 v 22:09 | Reagovat

Mauš - je to pravda. Život je o mnoho bohatší, když umíme mít rádï i zvířata. Ona nám to dokážou stonásobně vracet. I když už s námi nejsou, tak vzpomínky zůstanou jako živé. Svět tu není jenom pro nás a ke zvířatům se normální člověk chová jako k rovnocennému partnerovi. Člověk, který má duši a srdce na tom správném místě, je musí mít rád ;) Tak jsem ráda, že jsme na stejné vlně. Díky za ta hezká slova.

13 Dr.Irena Šírová Dr.Irena Šírová | E-mail | 6. června 2007 v 18:15 | Reagovat

Vážená paní, zcela náhodně jem se dozvěděla o smrti feny greyhounda Bonie. Tato fenka pocházela z naší chovatelské stanice''Kalešov''. Byla jsem velice potěšena, že jste ji měli rádi tak, jak jsem měla ráda já všechny naše psy. Dnes jsme už staří,síly ubývá a tak už psy nechováme, ale moc ráda na tu dobu vzpomínám. Přeji Vám i Vaší dceři hodně spokojenosti a další radosti z pejsků. Zdraví Irena Šírová.

14 Šárka Šárka | E-mail | Web | 9. června 2007 v 12:02 | Reagovat

Vážená paní Šírová! Jsem opravdu nesmírně ráda, že vás náhoda přivedla na mé stránky. Musím opravdu přiznat, že pejsek z vaší chovné stanice (nezapomenutelná Bonie) přinesl do našeho života mnoho radosti. Obzvláště její majitelka (dcera Simona) prožila po jejím boku ty nejnádhernější roky svého života a nám se opravdu její nesmírně milá, inteligentní povaha vryla velmi hluboko do srdce. Ač to zní jako velká slova, je to tak! Jak jistě víte, tento váš pejsek vyhrával nejeden dostihový závod. Bonie měla z běhání velké potěšení, tak jí to bylo dopřáno velkou měrou, aby měla spokojený psí život, protože nám dávala opravdu moc radostných chvilek. Její konec byl velmi smutný, umírala v náruči nejbližšího člověka (majitelky dcery Simony) za pomoci milosrdného pana veterináře a snad se jí dostalo psího nebe, neboť to si opravdu zaslouží. Přeji vám mnoho zdraví a radosti z úspěchů všech pejsků, kteří prošli chovnou stanicí Kalešov. My za Bonii posíláme velký speciální dík, protože tak skvělých psů jistě mnoho není a na jejich povaze se odráží duše chovatele. Děkujeme tedy vám. Posílám mnoho pozdravů a přeji Vám "jen to dobré" do všech dalších dnů. Zdraví Škachová Šárka

15 Karin Karin | E-mail | 29. prosince 2007 v 19:50 | Reagovat

Jednou jsem slyšela tuto větu:....pes není věc,je to přítel a ten si musí vybrat...:))

16 Šárka Šárka | E-mail | 29. prosince 2007 v 20:08 | Reagovat

Karin :-) přesně tak - pes je přítel a přítele si člověk nikdy nekoupí. Ten vztah se musí vybudovat a nepomohou žádné peníze. Pes si svého přítele umí sám vybrat. To máš velkou pravdu!

17 Veronika Veronika | 14. února 2008 v 14:24 | Reagovat

Já Vás zdravím. Naprosto chápu o čem tady píšete. Zítra v tuto dobu bude můj pejsek také už v psím nebi!!! Byl vždy čilý a veselý, všichni ho máme rádi, ale bohužel asi před půl rokem se mu udělal nádor v pusince a bohužel po první operaci zjistili, že je to zhoubné a nepomohla ani druhá operace. Teď už nemůže pořádně sám jíst a je smutný, je to hrozné, ale nedokážeme ho už déle trápit!!! Nebudu u toho, jelikož bych chtěla umřít také! Po dlouhém přemýšlení začínám chápat, že je to pro něj lepší, ale bude mi chybět jako nikdo jiný! Je to jako moje miminko. Narodil se *25.8.1995 a naposledy vydechne 15.2.2008, takže se dožije krásných skoro 12,5let. Nedokážu ani popsat, jak mi je už teď smutno, ale kdo to zažil, tak mě chápe! Veronika

18 Šárka Šárka | E-mail | 14. února 2008 v 17:47 | Reagovat

Veroniko, umím si představit tvé pocity. Bohužel to je ta odvrácená strana soužití se zvířaty, kdy jsme nuceni rozhodnout o jejich dalším osudu. Jistě tvůj pejsek bude jednou v psím nebi na tvou lásku vzpomínat a za toto rozhodnutí předčasného ukončení jeho života bude (v tomto případě) děkovat. Je to důstojné rozhodnutí, protože trápení s nemocí by vás usoužilo oba dva. Takové rozloučení hodně bolí. Ponecháš si v sobě všechny krásné vzpomínky na doby, kdy jste byli oba spolu a šťastní. Za 12,5 roku jste toho zažili jistě mnoho. To v tobě zůstane navždy! Vím, že jsi moc smutná, ale za smutek a slzy se nikdo stydět nemusí. Kdyby tvůj pejsek mohl ronit slzy, jistě by to kvůli tobě rád udělal. Posílám ti pozdravení a pohlaď za mě tvého pejska. Když ti to takhle píši, taky jde na mě z toho smutek. Tyhle okamžiky moc dobře znám :-(

19 Veronika Veronika | 16. února 2008 v 17:12 | Reagovat

Děkuji Ti Šárko. Děkuji za slova pochopení a soucítění. Nakonec se situace změnila v tom, že jsem u toho byla a hladila jsem ho až do úplného konce. Je hrozné, že celý život se tady o něco snaží a nakonec skončí v malé rakvi zakopaný v zemi. Hodně mi pomáhal můj táta, který byl se mnou a oba jsme hodně plakali. Roneček odešel velmi rychle - byl z toho hodně překvapen (( Bohužel ho první injekce na narkózu zřejmě bolela, jelikož štěkal, ale rychle usnul a bude už spát navždy. Když jsme ho dávali do hrobečku, tak psi z okolí štěkali a zvláštně kňourali a sousedův pes, který je ještě štěně (asi 3roky) vyrostl s Ronečkem a ten se k nám chtěl dostat přes plot. Ťapkou se k nám chtěl přiblížit - jako kdyby cítili, že umřel!!! Bylo to hrozné! Je mi po něm strašně smutno, ale celou dobu se uklidňuji, že to pro něj opravdu bylo lepší. Teď je v psím nebíčku, kde na něho čekají kamarádi, kteří už umřeli a rovnou dostane byt 2+1 s balkónem a až si vybere přítelkyni, tak samozřejmě dostanou větší byt, aby se mohli rozrůstat. Takhle na to myslím já, jinak bych se zbláznila.

20 Šárka Šárka | E-mail | 18. února 2008 v 10:50 | Reagovat

Jsi statečná Veroniko a je moc dobře, že jsi s ním byla až do jeho posledního vydechnutí. Bude si na tebe pamatovat a pohled do tvých očí si vzal s sebou na věčnost! Je to smutné a věřím tomu, že pejsci z okolí to vnímali a proto reagovali tak, jak píšeš. Určitě na hrobečku Ronečka pokvetou krásné kytky. Budou ti ho vždy připomínat. Díky, za čas na tento komentář. Přeji ti, aby to brzy přebolelo a zůstaly jen krásné vzpomínky na tvého psího kamaráda.

21 Veronika Veronika | 18. února 2008 v 10:55 | Reagovat

Drahá Šárko. Já děkuji za tento portál, jelikož díky němu jsem asi začala jeho odchod brát jako jeho vysbození! Bylo by od nás hodně sobecké držet ho tady v bolestech a jen proto, že ho tak moc milujeme! Plakala jsem hodně, ale asi né tak, jak bych plakala, kdybych si nepřečetla tolik článků od lidí, kteří takto ztratili psího nejlepšího kamaráda! Takže všem přeji, aby byli stateční a buďte se svými miláčky tak šťastní, jako jsou oni s Vámi!!!

22 Veronika Veronika | 18. února 2008 v 17:39 | Reagovat

Chtěla bych poprosit ještě o radu! Našeho Ronečka jsme pohřbili na našem dvoře s tím, že ho budu navštěvovat, ale nyní ... předcházelo tomu více událostí (vlastní matka mě vyhodila z domu, jelikož si našla za zády mého táty milence a já s tím nesouhlasila) a nyní mi vyhrožuje, že mi sebere klíče od domu a už nebudu moci chodit na hrob Ronečka! Momentálně je mi ona ukradená, ale jde mi o Ronečka. Je to nepříjemné, ale je možno i psího miláčka nechat spálit a nechat si jeho popel? Máte s tím, prosím, někdo nějaké zkušenosti? Nevím, na koho se obrátit! Děkuji.

23 Veronika Veronika | 25. února 2008 v 15:45 | Reagovat

Je to kruté, ale právě v této chvíli zřejmě má tzv matka vykopává Ronečka z hrobu! A já ho dnes musím už podruhé pohřbít!!! Tohle už asi opravdu nevydržím!

24 Monika Monika | 26. února 2008 v 19:07 | Reagovat

Ahoj Verunko, muselo to být pro Tebe hodně bolestivé pohřbívat Ronečka podruhé ale máš ho teď určitě někde kde ho budeš moct navštěvovat.

Já se se svim Johnečkem rozloučila v neděli ráno 24.2.2008 v jeho 14 a půl letech.Ještě před měsícem byl pln elánu a stále velmi hravej a s velkou chutí do života.Pak začal padat a šlo to velmi rychle až se nepostavil na nožičky a musela jsem ho nosit čůrat a kakat a držet ho př tom.Nebudu popisovat poslední hodiny, byli velice bolestivé a chci si zapamatovat jen to hezké i když se mi bohužel vzpomínky na poslední chvíle s nim stále vracejí ale uklidňuje mě že už ho nic nebolí.Nenechala jsem ho dál trápit a nechala ho uspat, byla jsem s nim do poslední chvilky a snažila se držet a nebrečet abych ho nestresovala.Ale teď bulim každou chvilku, je to nesnesitelná bolest.Nikdy na mího Johnečka nezapomenu, za těch čtrnáct let jsme toho zažili opravdu hodně, byl to malí řošťáček.Měla jsem ho od svích 13ti let a měl narozeniny přesně den po mě.Byl to kříženeček Person Jack Russla teriera.

Teď si naši psí miláčci hrají spolu v nebíčku a až přijde náš čas tak se s nimi zase setkáme.

Pro Johnečka: Mam Tě moc ráda prdelko moje, moc se mi po Tobě stýzká a nikdy na Tebe nezapomenu.Byl jsi můj nejlepší přítel na světě, mé psí miminko.

25 Veronika Veronika | 27. února 2008 v 12:41 | Reagovat

Zdravím Moni, já a určitě nejen já chápu, jak Ti musí být!!! Přijít o nejmilejšího přítele je hrozné, opravdu vím, jak se cítíš.

Já mám jeho fotky všude a když vidím někde černého pejska, tak vidím Ronečka. Teď si ale už konečně říkám, že je v nebíčku a prohání tam holky a je šťastný. Vždy, když sněží, tak na něj myslím ještě víc, jelikož sníh miloval a když jsme ho pohřbívali (poprvé), tak sněžilo - sníh se s ním přišel rozloučit. Teď odpočívá na zahradě mé sestry vedle křečka a andulky, tak snad si budou rozumět.

Nebudu tady popisovat, jak a kdo ho z hrobu vykopal, dal do igelitového pytle a hodil ke dveřím jako kdyby to byly odpadky, jelikož byste to zřejmě zhodnotili jako já - HYENISMUS!

Teď už bude Roneček jen šťastný a zůstane mi v srdíčku navždy!!!

26 Veronika Veronika | 27. února 2008 v 12:42 | Reagovat

Zdravím Moni, já a určitě nejen já chápu, jak Ti musí být!!! Přijít o nejmilejšího přítele je hrozné, opravdu vím, jak se cítíš.

Já mám jeho fotky všude a když vidím někde černého pejska, tak vidím Ronečka. Teď si ale už konečně říkám, že je v nebíčku a prohání tam holky a je šťastný. Vždy, když sněží, tak na něj myslím ještě víc, jelikož sníh miloval a když jsme ho pohřbívali (poprvé), tak sněžilo - sníh se s ním přišel rozloučit. Teď odpočívá na zahradě mé sestry vedle křečka a andulky, tak snad si budou rozumět.

Nebudu tady popisovat, jak a kdo ho z hrobu vykopal, dal do igelitového pytle a hodil ke dveřím jako kdyby to byly odpadky, jelikož byste to zřejmě zhodnotili jako já - HYENISMUS!

Teď už bude Roneček jen šťastný a zůstane mi v srdíčku navždy!!!

27 Monika Monika | 27. února 2008 v 14:02 | Reagovat

To co jsi Verunko napsala mě rozbrečelo, muselo to být pro Tebe moc bolestivé ale teď už odpočívá Roneček na místě kde je obklopen láskou a líbí se mu tam určitě víc.

Naši pejsci jsou teď se svími psími maminkami a je jim už moc dobře a zde zůstanou dál v našich srdcích a vzpomínkách.

Také mam Johnečkovo fotečky všude vystavené a když vydim někde bílého pejska s hnědými fleky tak si také vzpomenu na Johnečka.

Přemíšlím že bych si pořídila štěně které by vypadalo stejně jako Johneček ale nevim jestli je to dobrej nápad.Nejraději bych si pořídila taky kříženečka s Person Jack Russllem terierem jako byl Johník a aby bylo narozené v den kdy Johneček odešel.Ale to asi těžko seženu.Měla bych pocit že se mi Johník vrátil, že se jeho dušička znovu narodila.

28 Veronika Veronika | 28. února 2008 v 9:55 | Reagovat

Milá Moni. Taky jsem si říkala, že bych si rychle pořídila zvířátko narozené v den jeho smrti, ale má práce mi nedovoluje se plně věnovat zvířátku a bydlím už v paneláku. Naši jsou v domě, kde byl i Roneček, ale rozvádí se, takže tam to taky nehrozí!!! Občas vidím pohybující se stíny - už mi hrabe :-) - a věřím, že je to Roneček!!!

Teď plánuji svatbu a Roneček bude mít taky přichystanou nazdobenou misečku jako svatební host jako by byl s námi!!!

29 Monika Monika | 8. března 2008 v 13:44 | Reagovat

Verčo gratuluji ke svatbě, Ronečkovi se mistička bude určitě líbit, či líbila.To že vydíš stíny, tak Ti určitě nehrabe, byla jsi s nim hodně dlouho a bylo velmi silné pouto mezi vámi, takže je to normální.

Já pejska narozeného v den jeho odchodu nenašla ale našla jsem ročního kříženečka s parsonkem stejně jako byl Johník, byli mi poslány fotky, je moc hezký.Zprvu jsem se na něj moc těšila, že to tu oživí a bude dělat stejné lumpárny jako Johník ale najednou začínam pochybovat jestli je to dobrý nápad.Nebude to Johneček a nic mi ho už nevrátí.

30 martin martin | E-mail | Web | 14. března 2008 v 17:21 | Reagovat

ahoj vim jak ti je a taky me to hrozne boli

31 Veronika Veronika | 17. března 2008 v 16:46 | Reagovat

Je hrozné ztratit nejlepšího přítele! Já osobně Ronečka nikým nechci nahradit. Chodím k jeho hrobečku a povídám si s ním a pláču!!! Jeho fotky mám všude, ale hlavně ho pořád nosím v srdíčku. V sobotu to byl měsíc a je to pořád moc horké a je mi moc smutno.

32 Monika Monika | 30. března 2008 v 22:27 | Reagovat

Našla jsem štěně podobné Johnečkovi, narozené po jeho odchodu a zamluvila si ho ale nakonec jsem se omluvila a řekla že si jej nevezmu, nedokázala jsem to.Pán se nezlobil, vzal to s pochopenim.

Pak ale přišla druhá rána, přišla mi zpráva že se to štěně zabilo pádem ze schodů.První co mě napadlo bylo....co když měl opravdu Johnečkovu dušičku a tim že jsem jej odmítla se zabilo.

33 Veronika Veronika | 31. března 2008 v 17:24 | Reagovat

Moni, to není takhle!!! Tohle je prostě život a bohužel se to stává!!! Takhle to nemůžeš brát! Prostě věř, že na Tebe Johneček pořád kouká z nebíčka. Já například, když sněží věřím, že je Roneček se mnou. Celou sobotu jsem plakala na jeho hrobečku, ale mám ho v srdci pořád a odtud mi ho nikdo nikdy nevezme. Drž se!!!

34 Monika Monika | 11. dubna 2008 v 20:06 | Reagovat

Děkuju za Tvá slova Verčo.Kéž by bylo víc lidí jako jsi Ty, kteří mají rádi zvířata ale je bohužel mezi námi spousty hajzlů kteří se baví tím že ty nevinný dušičky týrají.Je mi z toho na nic.

35 Veronika Veronika | 6. června 2008 v 11:52 | Reagovat

Dnes je opět pátek a smutné výročí, kdy mi Roňulínek umřel. Ještě pořád cítím, že je se mnou, že mě nikdy neopustí a že se budeme mít rádi navždy!!! Roňulínek MĚL SRDCE LVA A DUŠIČKU HEDVÁBNOU!!!

Všem, kdo někdy přišli o milovanou dušičku vzkazuji - držte se!!!

36 miu miu shoes miu miu shoes | E-mail | Web | 31. října 2012 v 12:37 | Reagovat

I like the blog too much. Keep working on it.
http://www.shoesgreat.com/

37 cheap wedding gowns cheap wedding gowns | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 4:52 | Reagovat

great post as usual!.
http://www.threedress.net/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama