Nejnebezpečnější zbraň, kterou míříme sami proti sobě je příbor.
Rozmýšlejme dobře, co stojí za to strčit do úst.
.
Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně. Bude mi velkou ctí pobývat ve Vaší knihovničce :-)

Prosinec 2006

PF 2007

31. prosince 2006 v 7:00 | Šárka |  Úvod
Přeji všem krásný a úspěšný nový rok, mnoho sil na uskutečňování svých malých i velkých snů a za pomoci pevného a stálého zdraví ať Vás život pořád baví ... a pamatujte, že
SINE AMORE NIHIL /BEZ LÁSKY NENÍ NIC, ať je vaše srdce té lásky (ve všech rozmanitých podobách) nevysychajícím pramenem.
Do roku 2007 (na konci se šťastnou sedmičkou) přeji všem hodně tvůrčí energie prožít ho tak, aby za to stál.
Šárka & Edy všem přátelům

Formaggio PECORINO Sardo

29. prosince 2006 v 20:40 | Šárka |  Sýry
Tak zase jsem byla nucena zakousnout se do vánočního dárku, který jsem našla pod jehličím vánočního stromečku. S některými dárečky se musí nekompromisně naložit a zlikvidovat je. I když jejich doba konzumace tak krátká není, naše netrpělivost nás k tomu dožene. Italský sýr by měl být na stole v dobré společnosti natěšených jedlíků, ale hlavně vína, které mu rozumí, tedy italského. Bochníček ovčího sýra Pecorino Minoreddu ze Sardinie a sličná láhev suchého červeného vína Monica di Sardegna, původem tamtéž. Typické suvenýry sardské kuchyně.
Po celé Itálii lze najít nějaký ten druh ovčího sýra Pecorino. Na trhu jsou v různém stádiu zralosti, zcela čerstvé, vydatně uzrálé, na chuti jemné i s chutí silně rozvinutou. Důležité je vědět, že ovčí sýr Pecorino patří do kategorie tvrdých sýrů. Nejpočetnější stáda pasoucích se ovcí lze vidět v jižní Itálii, Sardinii a Sicílii. Místní statkáři a výrobci této sýrové lahůdky ho nechávají zrát až osm měsíců a denně ho omývají vodou se solí, též je třeba ho denně obracet.
Když sýr dojde fáze plného uzrání, jeho kůrka ztvrdne, ztmavne a potírá se olejem. Nejznámějším sýrem druhu Pecorino je P. Romano, P. Toscano, P. Siciliano a P. Sardo. Když je hodně vyzrálý, používá se na strouhání. Na jihu Itálie ho používají namísto Parmezánu. Bochníček Pecorina ze Sardinie na našem stole nebyl žádný nevyzrálý mladík ani zralý stařešina, ale sýr v nejlepším středním věku zralosti, na chuti svádivý, smyslný, dostatečně sebevědomý, s jemně šedým nádechem na řezu, galantně ostřejší pikantní chutí. Nechala jsem se tím sýrem svést a příště to udělám zas. Vám radím, za pokus to stojí! Kdo ho již jednou ochutnal, ví své.
Tak takhle nějak si já představuji "Dolce Vita". Dobré jídlo a milá společnost u jednoho stolu - opojení pro tělo i pro duši. Ovšem to kouzlo sebelepší sýr ani nejvybranější víno neudělá. To kouzlo spočívá v tom, mít pro koho ten stůl prostírat, mít si s kým sklenkou přiťuknout, mít těch pár nejbližších, kteří to pozvání přijmou. Pokud u stolu panuje přátelská atmosféra, tak i voda ve sklence se přemění v nápoj královský. Nechť máte všichni u vašich stolů židle těmi nejmilejšími obsazené tak často, jak jen to jde.
Hodně zážitků u toho vašeho stolu po celý příští rok!

Dobrý tip: Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.

Tete de Moine, švýcarský sýr

29. prosince 2006 v 1:43 | Šárka |  Sýry
Bonton velí nejprve sýr představit a potom ho sníst :-) Přesně tak jsem postupovala se svými přáteli, neboť všichni (až na jednoho) ho jedli poprvé.
Sýr s názvem "Tete de Moine" je švýcarská specialita vyráběná mnichy v opatství BELLELAY v pohoří Jura je jedním z nejznámějších švýcarských produktů v Evropě. Název tohoto delikátního sýra znamená v překladu "Mnichova hlava". Je to jeden z mála sýrů, který neprochází při své výrobě fází vaření. Avšak abychom ho konzumovali tak, jak se to správně má, musíme mít dřevěné kulaté prkénko, které má ve svém středu ostrý bodák, na který sýr napíchneme uprostřed. Nasadíme otáčivý nůž a seškrabujeme po povrchu sýra překrásné nadýchané růžičky. Toto zvláštní prkénko bylo patentováno v roce 1981 a nese název Girolle. V místě původu se tento sýr prodává již v rozetkách, které jsou balené v malých sympatických porcích, které vhodně doprovodí sklenku aperitivu.
A protože tento sýr byl součástí mé gastronomické nadílky, tak nemohlo trvat dlouho a musela jsem se s ním pomazlit a šlechetně se též s přáteli a rodinou rozdělit. Kdybych své sousto nefotila, mohlo na mě zbýt víc. Musím uznat, že po všech těch bramborových salátech a smažených přílohách, prokládaných svůdnými kousky vánočního cukroví. to byla změna přímo báječná a zase se zvedlo mé chuťové sebevědomí, které bylo vánočním hodováním doslova omámené. Všem Vám přeji hojnost všeho dobrého (nejen na vidličku) a do nového novoročního předsevzetí ještě hodně sil k tomu, aby bylo splněno to "letošní", pokud to náhodou někomu zatím nevyšlo. A taky "statečný žlučník", protože tyto svátky jsou tak trochu zatěžkávací zkouškou. Tak se držte :-)
Dobrý tip: Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.

Tvarohová štóla (na poslední chvíli)

23. prosince 2006 v 1:17 | Šárka |  Sladká kuchyně
Receptura na poslední chvíli pro všechny ty, kteří nezvládnou domácí vánočku, kupovaná jim nechutná a mají pocit, že bez doma upečené vánoční snídaňové dobroty by to nebylo ono. Co takhle štóla? Nechce se vám zadělávat těsto kváskem? Tak tato receptura je právě pro vás. Zkuste ji a možná nebudete chtít jinou. Tato štóla nemusí být nutně jenom na vánočním stole, velmi dobře se hodí i jako velikonoční alternativa ke všem těm mazancům a beránkům :-) Nepřeskakujme však roční období, na dveře klepou svátky vánoční.
Oproti štóle kynuté má tato "tvarohová" výhodu v tom, že není třeba ji nechat rozležet a konzumovat se dá hned! Je skutečně dobrá, tak by byla škoda na tento recept opomenout. Mám ji vyzkoušenou a mohu doporučit. Na přípravu je nenáročná, ale na první pohled se tváří "bůhvíjak" složitě :-) Určitě bude mít úspěch.
  • Na těsto potřebujeme:
  • 500 g hladké mouky
  • 1 kypřící prášek do pečiva
  • 2 vanilkové cukry
  • 180 g cukru krupice
  • 150 g měkkého másla
  • 100 g jemně nastrouhaných mandlí
  • z 1 citrónu nastrouhaná kůra
  • špetku soli
  • 2 vejce
  • 250 g měkkého tvarohu, polotučného
  • 50 g kandovaného ovoce
  • 50 g rozinek
  • 20 g rozpuštěného másla na závěrečné potření
  • 5 polévkových lžic moučkového cukru na finální posypání
Příprava: Na vál nasypeme mouku, kypřící prášek, cukr krupici, vanilkové cukry, nakrájené měkké máslo, mandle, citrónovou kůru, sůl, vejce a tvaroh. Vše ručně propracujeme v hladké nelepivé těsto. Těsto vyválíme na silnější plát, který posypeme kandovaným ovocem a rozinkami. Poté těsto opět rukama propracujeme a necháme asi čtvrt hodinky odležet. Na pomoučeném vále poté vyválíme z těsta obdélník asi 2-3 cm vysoký a budeme tvarovat štólu. Delší okraje proti sobě složíme tak, aby se dotýkaly. Poté přehneme podélnou stranou ještě na polovinu. Štólu přeneseme na plech, vyložený pečícím papírem a vložíme do předehřáté trouby.
Doba pečení je 60 minut (horkovzdušná trouba 160 °C, elektrická asi tak 180 °C). Po upečení ještě teplou štólu potřeme rozpuštěným máslem bohatě posypeme moučkovým cukrem (vanilkou cukr zušlechtíme). Na nic nečekáme a klidně můžeme jíst. Tato štóla je velmi vláčná a není třeba ji nechat ani hodinku uležet. To zjistíte po prvním soustu :-)
Těm, kteří si tuto výtečnou štólu upečou, i těm kteří se na štólu vykašlou a dají si raději vánočku, přeji pod stromeček balík zdraví - vzácný poklad, jak se praví. Lásku, štěstí, žádné hádky, spokojenost - hezké svátky.
Dobrý tip: Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.

Vánoční pečení bez zbytečného jančení

20. prosince 2006 v 9:06 | Šárka |  Povídání (nejen) o jídle
Vánoční pečení bez zbytečného jančení. Povýšila jsem si tuhle práci na radost a nikoli na maratón v cílové rovince s plnýma rukama krabic sladkých drobků. Nakazuje mi snad někdo, že musím mít nejméně 10 druhů sladkého mámení, jinak pro mě vánoce nebudou veselé a šťastné? Klidně se přestanu stydět před všemi maratónskými běžkyněmi a upeču si jenom to, po čem je u nás doma největší poptávka a za co mě má rodina vynese rovnou do nebes. Jednoduché to nebude, protože každý mlsný jazýček má jiný repertoár. Snad jen na vanilkových rohlíčcích se shodneme, ty milují všichni, napeču jich plný koš (vezmu si ten menší). Linecké koláčky slepované říznou rybízovou marmeládou (tou mojí domácí, však jsem ji jen pro tento účel v létě pár sklenek zavařila), ty nesmějí chybět. Košíčky s ořechovým krémem a polévané hustou čokoládovou polevou a posadit na vrcholek oříšek. Jasně, ty budou, ořechů se nám letos urodilo opravdu dost. A moji milí kamarádi dokonce ořechová jádra ze skořápek vydolovali. To byl od nich pro mě ten nejlepší vánoční dárek, jaký jsem mohla dostat. Těch vyloupaných jader ořechů mám určitě víc jak dvě kila, kdo si letošní zimu na této odpočinkové práci lámal nehty, tak mě musí jenom závidět :-) "Zuzko a Karle", hluboce vám děkuji - nenašla jsem mezi jadérkama ani jedno zrnko popela (skořápky). Já mám moc ráda plněné ořechy, tak ty si prosadím (ale stejně mi na ně potom chodí i ostatní). Tak to máme 4 druhy, a podle mě to klidně stačí. Když uvážím, že ještě peču vánoční štólu (většinou dvě), tak tahle sladká zásoba by měla na celé svátky u nás doma klidně stačit! A je to, nemusím kvůli tomu jančit. Stačilo si to v hlavě zorganizovat, pasovat se na méně pilnou hospodyni a ušetřím tolik času, který mohu věnovat něčemu moc příjemnému, co mohu prožít jen a jen o vánocích. Vždyť vánoční noci jsou tak kouzelné.
Co však nesmí chybět, aby se to zdánlivě lenivé pečení stalo mimořádným, je pravý lusk vanilky (Vanilka Bourbon, původem z Mexika se pod názvem Bourbon pěstuje na Madagaskaru). Ten můj vanilkový lusk je původem ze supermarketu. Za tu její božskou chuť jsem nezaplatila více než 80,00 Kč. Potom už stačí jen lusk rozevřít špičkou nože a sladce pikantní a výrazně aromatická drobná semínka vyškrábnout. Semínka z jednoho lusku nám stačí k tomu, abychom korunovali obyčejný cukr na cukr "urozený" vanilkový ( 1 kg cukru = 1 vanilkový lusk; vyškrábnutou slupku nevyhazovat! dejte ji do dózy s cukrem a máte ho po nějakém čase fantasticky aromatizovaný). Cukroví s pravou vanilkou stane se idylkou. Špetka vanilky na každém jazýčku dupne nožkou svou chutí božskou. A hvězda budete Vy - jste toho všeho tvůrce.
Vanilkový rohlíček: tak na něm tedy u nás doma sakra záleží. Ten se musí v ústech silou vlastní vůle jenom rozpustit. Když je na jazyk přitisknut lehce horním patrem, tak se jeho chuť rozběhne jako milión potůčků, až všechny naše chuťové pohárky přetečou. Je to kouzelné vánoční cukroví! Takový ledabyle udělaný tvrdý rohlíček, by teda dokázal zkazit i Vánoce! Správný vanilkový rohlíček musí být pěkně ručně tvarovaný, v cukru s vanilkou vyválený a v chladu rozleželý. Použito na jeho přípravu to nejlepší máslo a oříšky nešetřit. V troubě je nepéci zprudka, spíše při 150 °C sušit, aby se chuť oříšků přílišným žárem neoslabila. Svůj recept prozrazovat nemíním, ani neradím, že cukroví musíte dělat tak jako já. Vánoce jsou vzpomínky na dětství a maminčino cukroví. Vezměte každý tu "svou" rodinnou recepturu a při vzpomínce na své blízké a "nejmilejší" se dejte do toho svého vánočního cukroví. Ono nezáleží podle jakého receptu se to dělá, ale s jakou láskou se to dává dohromady!
Poznámka: Právě jsem kapitolu letošního vánočního pečení uzavřela! Začíná už jen pohoda a rozjímání, balení posledních dárků a čekání, až se k prostřenému stolu všichni ze všech koutů slétneme. Všem přeji krásné a pohodové Vánoce. Tento článek nech mě osobně poslouží i příští rok, abych si uvědomila, že i s promyšlenou "leností" to jde báječně. Šťastné a veselé ...

Dobrý tip: Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.

Ledová symfonie

19. prosince 2006 v 0:19 | Šárka |  Obrázky
Pod nohama i na hladině se rozehrála ledová symfonie.
Voda zhoustla jako táhlé smutné blues.
Kráska zima otevřela svou stříbrnou náruč.

Děkuji ..

18. prosince 2006 v 13:02 | Karel Kryl |  Citáty
Děkuji za nezdar, ten naučí mne píli, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly. Pro sladkost usnutí, děkuji za únavu, za ohně vzplanutí i za šumění splavu. Děkuji za žízeň, jež slabost probudila, děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla.

Růžová esence

16. prosince 2006 v 23:21 | Šárka |  Sladká kuchyně
Jedna úplně zbytečná receptura, bez které se úplně všichni obejdete :-)
Jedna naprosto zbytečná receptura, jaká vás může napadnout. Spíše bych se sázela, že vás ani nenapadne :-) Vznikla vlastně nevím proč, zřejmě z letní nudy. Nebo možná ve mně zanechal stopy Rhodos, který nese jméno po růžích, co tam tak omamně poletuje jejich vůně v ovzduší. Pravdy se už nedoberu. Jednou ráno jsem se vzbudila a měla silný pocit, že zkusím něco originálního. Byla doba letního zavařování, i když to dnes už není absolutně třeba, nějak mám pocit, že se tím uklidňuji, když si tak skleničku po sklence a kousek po kousku to odcházející léto konzervuji na zimu.
Na zahradě nám roste nádherná pnoucí růže, taková elegantní dáma v nejlepších letech. Pne se po celé šířce bílé zdi mezi ovocným sadem a obytným dvorem. Její temně rudá barva a množství květů na sebe dokáže upoutat. Ta růže tu rostla dávno před tím, než jsme pojali myšlenku se do Čech stěhovat. Nejspíš ji sázel někdo, pro svou vlastní potěchu a uvědomil si, jak moc dobře udělal. Ta růže tomuto domu velmi sluší, hlavně když se pyšní tím množstvím královsky ušlechtilých květů. Odborníky mám potvrzeno, že ta rudá kráska nese mužské jméno: don Juan. Původ pnoucích růží je složitější. Většinou jsou to mnohonásobní kříženci odrůdy Rosa multiflora a R.wichuriana z Japonska a "prérijní růže" - R.setigera z Ameriky. Dostala jsem nápad si zakonzervovat kus té její krásy a vůně a přemýšlela jsem "jak?".
Víte, že tou nejstarší růží je nalezená zkamenělina z amerického Colorada, jejíž stáří se odhaduje na 32 až 35 miliónů let! Vládkyně Egypta Kleopatra nechala přichystat svému pozdějšímu milenci Marku Antoniovi koberec z okvětních plátků růží a vrstva tohoto růžového koberce dosahovala výšky 30 cm. Vůně růže byla vždy vysoce ceněna. I ve slavném parfému zn. Chanel č. 5 najdeme stopy růžové esence. Růže je symbolem lásky snad všude na světě.
Vybavena těmito informacemi jsem brzy po ránu (to prý je všechna vůně v květech nejsilnější) sebrala množství rudých orosených kvítků do koše a ještě před snídaní jsem kuchyň proměnila nepozorovaně v alchymistickou a čarodějnou komnatu a obrala všechny okvětní plátky, vybrala z nich ty nejpěknější, zakapala je limetovou šťávou, kapkou koňaku, dolila vodou a zanesla divotvornou mísu s budoucí růžovou esencí do chladného sklípku s vínem. Je třeba nechat do druhého dne macerovat. Byla jsem fakt ráda, že po celou tu dobu jsem nikoho nepotkala, nikdo se mě na nic neptal a nepřipadala jsem si tím pádem pošetile. Mohla by vzniknout domněnka, že co přede mnou neuteče, to zakonzervuji! Druhý den bude všechno v suchu, měla jsem v plánu zavařit nějaké borůvkové džemy (jamy :-), do toho se to "růžové" bláznění schová. Evidentně si ten život na vsi se vším parádně užívám. Nelituji, že už nejsem holka z města :-)
Recept na očarování smyslů s magickým a uhrančivým efektem, který po prvním přivonění a polknutí jedné sladké a voňavé kapky, sklouzne rovnou do srdce "růžová esence"
K čemu se vlastně hodí? Výborná je s vanilkovou zmrzlinou, to se vážně chuťově zajímavě doplňuje. Též palačinky s jahodami a kapkou růžového sirupu byly báječné. Snad by to mohlo svádět k přípravě nějakého koktejlu, ale to jsem nezkoušela. Co se nápojů týče, mám raději čistější chuťové formy pití, tak moc nemíchám a nešejkruji. Ve Francii (a nejen tam) je obliba pít šampaňské s likérem Créme de Casis (silný aromatický likér z černého rybízu). Je to slavnostní aperitivní nápoj s královským názvem Kir Royal - moc dobrý! Tak snad i takhle by se dala tahle růžová sladká zbytečnost použít. Netvrdím, že musíte použít to nejlepší šampaňské, jako je Moët Chandon Dom Perignon, zdejší BohemiaSekt brut nám postačí. I když podle mého názoru si luxusní šampaňské ani dobrý sekt ničím neničím! Ona ta růžová esence (sirup, chcete-li, je vážně k ničemu :-) Spíše než gastronomický zázrak je to balzám na duši. Dejte však pozor, neboť taková silná esence může býti zákeřná zbraň. Vůně rudé růže rozpaluje smysly. Co teprve silná esence z náruče růžových rudých květů se jménem don Juan? Možná ani nevím, co mám doma za lektvar :-)
Poznámka na okraj: Nebýt důkladnějšího vánočního úklidu sklepních prostor, ani bych si nevzpomněla, že jsem tuhle nádheru v létě zavařila. Vylovila jsem v mrazničce vanilkovou zmrzlinu, dala nohy na stůl a s chutí se zasnila do léta. Teď před vánoci to jsou takové marné sny, ale den co den jsme létu blíž. Nebýt zrovna doma sama, tak bych tou tajemnou esencí někoho omámila, mají štěstí, že jsou všichni pryč.

Dobrý tip: Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.

Masarykovy koláčky / Test receptu

16. prosince 2006 v 23:07 | Šárka |  Recepty známých
Test receptu! - bylo vyzkoušeno, tak rozšiřuji o fotografie a krátký komentář. Z uvedené dávky se vyrobí jeden celý plný plech tohoto pečiva. Troubu rozpálíme na 170 °C a pečeme 20 minut (pokud budete mít plátky stejně vysoké jako já!, jinak pamatujte na nějakou tu minutku navíc). Když se těsto zpracovává, nemá moc velkou soudržnost. To se však změní v momentě, kdy do těsta vhodíte mírně vlhká jádra lístkových ořechů, které se máčely ve vodě (vodu přirozeně slít). Potom se těsto propracuje celkem dobře.
V receptu je doporučení obalit ještě teplé koláčky v moučkovém cukru. Jak patrno z fotografie, udělala jsem to přesně tak, ale můj názor je takový, že to ničemu nepomohlo, spíše se celý vjem pohoršil a nevyniká vlastní struktura tmavého těsta a světlých ořechů. Efekt je "tentam". Pečivo je chutné, voní příjemně, ale po pravdě řečeno, kdybych měla ohodnotit bodovým systémem, kdy nejvyšší počet by byl 10 - recept by dostal 5. Jsou to výborné máslové sušenky s kakaovou příchutí (použila jsem opravdu kvalitní holandské) a příjemnou ořechovou chutí. Čekala jsem však trochu víc.
(obalení v cukru neshledávám šťastným řešením, neobalený kousek má o něco větší šmrnc :-)

Dobrý tip: Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.

Humr

14. prosince 2006 v 23:52 | Šárka |  Ryby
Humr "Elegán z Bretaně či Kanady"
Ve svém předešlém článku jsem psala o "Krásce z Normandie" langustě a závěrem jsem zmínila též humra, kterého jsem osobně portrétovala. Též jsem podotkla, že článek vyrobím ve čtvrtek - času už moc nezbývá.
Humr na fotografii je původem Kanaďan. Pečlivě má stažená klepeta pružnou gumičkou (jedno klepeto je ostré řezací, to druhé drtící), aby se nepral v těsném akváriu s kamarády a v neposlední řadě proto, aby nepřefiknul kuchaři prst. Humr je bojovník, tak při kontaktu si musíme počínat opatrně (zkušený kuchař nad ním vždy vyhraje). Tak jako langustu humra uvaříme v dostatečném množství horké vody osolené mořskou solí a v prostorném hrnci. Varem humří maso velmi rychle zčervená a uvařen je skutečně za pár minut (odhadem 5 minut je dostatečná doba pro půlkilový exemplář. Humra o váze 1 kg vařte 15 až 18 minut). Běžně dostupný humr v českém restaurantu váží cca ½ kg až 1 kg (cena v jídelníčku bývá nejčastěji uváděna za 100 g). Když uvážíme, že z celého humra se konzumuje pouze maso z ocasu a klepet, budeme si pochutnávat asi tak na 150-250 g delikátně jemného humřího masíčka. Obvykle jako host máte na výběr, jak si humra přejete servírovat: kuchař maso vybere za vás a ušetří vás manipulace s ostrými nástroji pro konzumaci vařeného humra nezbytnými; nebo si troufáte na celou proceduru sám a humra vám naservírují vcelku. Odlomíte klepeta a naporcujete maso z humřího ocasu. Použijete ostrý steakový nůž, ostrou vidličku, loupací lžičku se dvěma bodci na konci a kleštičky, kterými rozlousknete klepeta. Jezte rukama, těch příležitostí ve společnosti k tomu moc nemáte. Opláchnete si je přímo na stole v misce s vodou a citrónem k tomu určené. Bílým vínem nešetřete a tuto nevšední delikatesku si vychutnejte se vší parádou. Pokud vám při konzumaci vzniknout horké chvilky, kdy kus humra z talíře vypluje, klidně se nad tím pousmějte, první ani poslední s jistotou nejste :-)
Humr z Bretaně je nevšední pochoutka a je ceněn o něco více než ten z Kanady. Z klasických receptur bretaňské kuchyně právě na přípravu humra je humr po armorikánsku (název nemá s Amerikou pranic společného). Je to velmi pracná receptura, kdy je humr nejprve flambován koňakem a poté dušen v troubě. Po celé Bretani není problém si humra dát i v menší hospůdce, kde vám ho nejspíš nabídnou grilovaného. Před úpravou ho po délce rozříznou, posypou hrubozrnnou solí a pepřem, upečou na roštu, vydatně polijí máslem, oflambují calvadosem a závěrem zalijí smetanovou omáčkou, nezbytnými čerstvými bylinkami zasypou a krátce v hodně vyhřáté troubě zapečou. Zaručeně si pochutnáte, protože příprava humra je pro kuchaře vždy mistrovský kousek, kterým se rád pochlubí. Nemusíme zůstávat jen v Bretani. V Normandii to s humry taky umějí.
Ve své sbírce receptů mám též humra po dublinsku a s chutí bych si ho dala. Příprava vaření humra je stejná jako v receptu předešlém. V pánvi rozehřejeme máslo a osmahneme na něm cibulku, přidáme obrané humří maso (krátce předtím povařené) a smažíme. Ohřejeme whisky (Ir nejspíš whiskey :-), přelijeme jí obsah pánve a zapálíme. Když plameny dohoří přidáme přiměřeně plnotučné smetany, lžičku práškové anglické hořčice, lžičku citrónové šťávy, sůl a pepř. Takto uvařené humří maso můžeme naskládat zpět do krunýře, omáčku varem mírně zredukovat a na talíři humra vydatně omáčkou přelijeme a ozdobíme např. řeřichou (ta je k tomu pikantní) a půlkou citrónu. Omáčka je famózní. Je třeba podotknout, že uvařeného humra můžeme klidně konzumovat samotného či jen tak s majonézou a doplnit nějakým zeleným salátem a též to nebude zklamání. Myslím si, že tak jemné a báječné maso není třeba překombinovat jinými výraznými chuťovými složkami. Ponechme mu jeho chuťovou výjimečnost a doladit můžeme vhodně vybraným bílým vínem (gurmán by neváhal otevřít šampaňské).
A jak to umějí s humry u nás, to už musíte vyzkoušet každý sám! Sázím na to, že zklamání to nebude :-) Pěkný flirt s humrem před spaním - on je doslova k "sežrání" a já z toho zase neusnu.

Dobrý tip: Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.
//><!

Langusta

14. prosince 2006 v 12:08 | Šárka |  Ryby
Tak, … zítra si dám langustu k večeři.
Rozhodla jsem se a spokojeně zavřela oči a představovala si, jak blažený to bude pocit, až ta šťavnatá sousta budu vkládat do úst, pěkně jeden kousek bílého masíčka za druhým, budu si moci oblizovat v restauraci konečky prstů a nikoho to nebude pohoršovat. Přesně jsem věděla, jak moc si ji vychutnám a přála jsem si honem rychle usnout, ať jsem tomu labužnickému zážitku blíž.
Nadšeně jsem se vzbudila do nového dne a pořád s myšlenkou na báječnou langustu na talíři. Jak asi bude chutnat? Miluji mořské potvůrky a všechny další divné tvůrky, však do sbírky mých chuťových zážitků jich ještě řádka zbývá, které jsem nedala do pusy. Ne snad, že bych se do jejich společnosti nedostala, ale taková nějaká nepopsatelná obava z toho, že když na mě na talíři někdo kouká, tak není vhodné se do něho zakousnout. Po dnešním večeru odškrtnu langustu! Rozhodla jsem se zcela dobrovolně, že si tu chuťovou extázi nebudu odpírat. Navnadil mě jeden můj oblíbený film, kde jsem po hereckém výkonu konzumentů langust prostě dostala neodkladnou chuť si to taky užít. Kdy jindy, když ne teď! Jsem názoru, že si svá přání máme plnit.
Byl pátek - vždycky v pátek jíme ryby! Příhodnější den jsem nemohla zvolit, jaká to šťastná náhoda. Večeře v mém oblíbeném restaurantu měla být završením báječného kulturního odpoledne s přáteli. Těšila jsem se nejen na langustu, ale hlavně na kamarády :-) Jako vždy jsme měli rezervaci na nejpěknějším místě v mé oblíbené hospůdce. Dílem toho, že plánuji a tím pádem rezervuji včas. Nenápadně nám podstrojuje personál :-) malinkou protekci tam mám, ale hýčkají si tam každého hosta, tak to vlastně nestojí za řeč. Cestou ke stolu jsem si prohlédla svou langustu. O ten pohled se s vámi rozdělím, no řekněte, není krásná? Kráska z Normandie si se svými štíhlými tykadly pohrávala ve slané vodě a malovala na sklo akvária, očividně měla radost ze života. Jistě si mě ani nevšimla. Netušila, že já o ní přemýšlím již od včerejšího večera.
Když padl dotaz, co budeme pít, hned jsem věděla, že po sklence Martini Extra Dry (potrpím si na něj) si dám bílé vínko. Nemusela jsem říkat, že podle toho, co budu jíst, si zvolím to, co budu pít. Prostě jsem jednou měla jasno, a to nebývá tak často. Zapečená bretaňská langusta s krevetkami, sýrovou krustou, limetkovým máslem a velkou zeleninovou oblohou (čerstvá a restovaná zelenina), koloniální brambor (živá z našeho akvária). "Co si dáš?", ozvalo se u stolu a já polohlasem řekla, že tu krásnou langustu, co plave v tom velkém akváriu. Všechny oči se na mě upřely a potom na langustu. Nějak s mou brutalitou nikdo nesouhlasil, vycítila jsem to zcela jasně. A co hůř! Kdosi se zeptal, jak tu langustu vlastně kuchař sprovodí ze světa? Ta otázka padnou neměla. Začala jsem vyprávět všechny své teoretické poznatky (nikdy před tím jsem já osobně vlastně nic živého nezabila), působila jsem však, že bych dokázala vyškolit i kata!
Nejprve ji za protestu vyděšené langusty vyloví z akvária a obratně sváže ocas a nohy pevně k sobě. Nejchutnější je langusta zavařená živá do vroucí slané vody. V Bretani prý langusty připravovali i tak, že je vařili přímo ve slané mořské vodě! Možná za dob, kdy moře bývalo čistější. Avšak na použití mořské soli by se mělo trvat. Pokud chce kuchař langustě utrpení zmírnit, tak ji vloží živou do mrazničky na 10 minut, to její životaschopnost oslabí a nastane útlum a odevzdání se osudu skončit na talíři (mém). Též je možné jehlicí propíchnout skrz krunýř hlavy mozek a tak langustu usmrtit. Mnohem častěji se volí varianta vaření živého tvora ve vroucí vodě. Za nějakých 15 až 20 minut je vařeno. Má finální úprava by měla být se sýrovou krustou a limetkovým máslem, což vyžaduje ještě pár minutek k vlastnímu zapečení a .. "To ti jí není líto?" …nějak mě přestalo chutnat i Martini a otevřela jsem jídelní lístek na stránce s rybí nabídkou. Byl přeci pátek a rybu jím v pátek vždy. Uvědomila jsem si, že živou langustu já prostě nikdy neochutnám, ale jen proto, že nechci být impulsem k této popravě. Je v tom kus slabošství asi, ale vážně se mi trochu ulevilo. U stolu stojí milá obsluha a já objednávám "Máslově jemný filet z escolara s limetkovou omáčkou, brokolicí a divokou rýží".
Teď už víte, proč nejsem rybářem, ale ráda s nimi kamarádím. Ryby mám ráda, ale má citlivá duše mi nedovoluje jim ublížit. Věřím, že v tomhle sama nebudu a je nás víc. Aby se pro vás tento článek nestal zbytečným, zapamatujte si (pokud to už ovšem nevíte), že langusta se pozná podle toho, že nemá žádná klepeta, ale jen a pouze dlouhá tykadla. Vše ze světa pod hladinou (jak si na rybách pochutnat v těch nejlepších úpravách, jak je konzumovat a podrobné postupy filetáže, prostě všechno "na co si v souvislosti s rybami vzpomenete", najdete ve skvělém Mánkově rybím restaurantu! Klikněte a vejděte.
Když už jste došli ve čtení mého článku s "dobrým koncem pro langustu" až sem, tak aby tento článek nevyzněl naprázdno, možná si všimnete i dalších fotografií, na kterých je humr. Lidé si často tyhle potvůrky pletou, tak jenom pro srovnání tyhle akvarijní exempláře čekající na společnost nějakého gurmána, který na ně s odvahou ukáže.
Lépe bude věnovat tak krásným mořským tvorům samostatný článek. Však v tom akváriu taky nebyli s madam langustou! Tento rituál podržím i nadále a elegán "Humr" bude mít svůj vlastní článek, jen si beru čas na jeho přípravu, nějak jsem se do toho zakousla :-)
Poznámka: určitě článek stihnu vyrobit ve čtvrtek, protože v pátek o rybách nepíšu - v pátek je jím! :-)

Dobrý tip: Pokud máte rádi recepty v knižní podobě, můžete si rovnou od autorky objednat její knihu receptur.
<![CDATA[//><!]]>

Bramborové placky z Černé kuchyně

12. prosince 2006 v 1:54 | Šárka |  Povídání (nejen) o jídle
Komplex budov hradu a zámku v Jindřichově Hradci pořádá tradičně adventní dny, které byly zahájeny již v pátek 8. prosince. Během adventu můžete převážně na třetím zámeckém nádvoří nahlédnout do časů minulých, podívat se na živý betlém a ochutnat speciality černé kuchyně.
(již z dálky lákal stoupající dým z Černé kuchyně)
Zdejší Černá kuchyně je jednou z nejstarších a nejlépe zachovaných gotických hradních kuchyní u nás. Její středověká atmosféra umožňuje navodit dokonalou iluzi přípravy jídel a stolování našich předků. Stavba pochází z období pozdně gotické přestavby hradu a byla dokončena koncem 15. století. Její členitá silueta nám umožňuje učinit si představu o vzhledu našich hradů pozdní gotiky. Její neobvyklé řešení s komíny v rozích bylo vyvoláno tím, že patro nad kuchyní zaujala náročná prostorná Soudnice. Soudnice patřila mezi nejvýznamnější prostory hradu. Stěny pokrývala rozsáhlá fresková výmalba, ve dvou pásech nad sebou je zde znázorněno zasedání zemského soudu s trůnícím králem. Soudnice byla v průběhu 16. století přeměněna na udírnu, když byly v podlaze proraženy otvory do spodní Černé kuchyně.
(sličná kuchtička válí jednu bramborovou placku za druhou)
(klobásky se tenkráte v této kuchyni nepekly, ale dnes tam na ně stála pořádná fronta; ve velkých hrncích se vařila česnečka a nalévala se do čerstvě upečených dalamánků; všude byl kouř, tma, světlo jen z ohně a poletující saze, k tomu vůně pečených křupavých bramborových placek a z horkých konví na plotně se dralo k našim nosům voňavé mámení svařeného vína s vůní skořice a hřebíčku - zcela reálná atmosféra nefalšované Černé kuchyně v adventním čase - jako by těm kuchtíkům za zády stála sama dohlížející štědrá Perchta "Bílá paní" - nešidili, všechny nás podělili)
Dobročinnost Bílé paní měla na Jindřichově Hradci každoročně zcela konkrétní podobu v rozdávání sladké kaše, které probíhalo již od 2. poloviny 15. století. Ke kaši se dle historických záznamů z doby pobytu jezuitského učence Bohuslava Balbína přidávala také polévka, jídlo z ryb, bochníček chleba a džbánek piva. Ústřední prostorou při takovýchto konání byla od svého zřízení zdejší Černá kuchyně, která se funkčně a téměř v původním stavu dochovala do dnešní doby.
(horká a křupavá, kouřem ovoněná, sazemi ozdobená, z brambor připravená PLACKA)
Historický recept na ni:
  • na 1 kilo brambor
  • 4 velké lžíce mouky hladké
  • 2 vejce
  • 2 lžičky soli
  • horká litinová plotýnka, kovová obracečka
Brambory uvaříme ve slupce, necháme vychladnout a oloupeme. Rozmačkáme (dnes jednoduše nastrouháme), přidáme rozšlehaná vejce, mouku a sůl. Vše důkladně prohněteme, zatopíme v kamnech a necháme plotnu pořádně rozpálit. Uloupneme kousek těsta a v dlani rozmačkáme do tvaru placky (nestyděla bych se vzít si na pomoc kuchyňský váleček či něco podobného). Vhodíme na rozpálenou plotnu a z každé strany opékáme jen chvilku, šikovně obrátíme a můžeme pokračovat zase těsto vyvalovat, házet na plotýnku, obracet a konzumovat. Nejlépe chutnají horké. Já se však přiznám, že si pro tu atmosféru raději zase přijdu za rok do Černé kuchyně a nebudu se o něco podobného doma pokoušet :-)
Nepotkala jsem nikoho, kdo by si na místní pochoutce nepochutnával, i pejskové loudili - a jak známo, těm brambory zrovna nejedou!
(zámecké dámy a chudý šlechtic, soudě podle oděvu :-)
(milé úsměvy pro fotografku :-)
(adventní atmosféra všude, kam se oko podívá)
(živý betlém)
Tak takhle se žije na Jindřichově Hradci panstvu i těm z podhradí :-)

Perchta "Bílá paní"

11. prosince 2006 v 17:03 | Šárka |  Povídání (nejen) o jídle
Na Jindřichohradeckém zámku jí po nocích často potkávali stráže, kuchaři i pekaři, když kráčela vybavená svazkem klíčů dlouhými chodbami. Dokonce jim prý sklopením zraku odpovídala na pozdravy. Člen Tovaryšstva Ježíšova Jiří Mlynář jí viděl na stejném zámku, jak z okna nedostupné věže pozoruje město. Umírajícímu Jáchymovi z Hradce, poslednímu z rodu s erbem zlaté růže, zase přivolala kněze, aby mu poskytl poslední pomazání. Velmi divoce začala Bílá Paní řádit, když nový vladař v Jindřichově Hradci pan Jáchym přestal vařit o svátečních dnech tradiční sladkou kaši pro chudé. Každou půlnoc způsobila tak strašný rámus, že si zámecký pán brzo rozmyslel šetřit zrovna na chudých a dal rozkázat rychle navařit pořádné množství pokrmu. Stejně však chtěli spořit i Švédové za třicetileté války, když obsadili zámek. Kdosi však začal rozhánět hlídky, porážet vojáky nebo je vyhazovat z lůžek na podlahu. Ani seveřanům tak nezbylo nic jiného než jít vařit kaši. Perchta jako Bílá Paní byla i ochránkyní posledního rožmberského vladaře Petra Voka. Již od kolébky ho hlídala a opatrovala. Jeho chůvy o tom věděly a mnohem klidněji v noci spaly. Nová, neznalá chůva však prý jednou vytrhla Bílé Paní dítě z ruky, ta se rozzlobila a zmizela ve zdi. Když o tom dospělému Petru Vokovi vyprávěli, nechal prý zeď v těch místech zbourat a našel tam velký poklad.
V jedné komnatě Rožmberského hradu je dnes instalován romantický obraz Bílé Paní.
Se smutnoutváří píše jakousi hůlkou do písku pod svýma nohama záhadný nápis. Zatím nikomu se jej však nepodařilo rozluštit. Jedna legenda říká, že ten kdo odhalí smysl toho nápisu, osvobodí Bílou Paní z jejího prokletí, dá jí klid a sám získá velký poklad.
Pověsti praví, že Perchta byla pokornou, půvabnou a milou dcerou Oldřicha II. z Rožmberka. Proti své vůli byla v roce 1449 provdána za Jana z Lichtenštejna. Tímto manželstvím velmi trpěla a strádala, neboť její manžel ji psychicky i fyzicky týral a trýznil, o čemž se dozvídáme z její četné soukromé korespondence. Váže se k ní pověst, že se zjevovala na zámku v Jindřichově Hradci ve dnech adventních jako štědrá kuchařka, údajně prý osobně vařila po nocích sladkou kaši pro chudé v místní černé kuchyni. Dohlížela na to, aby panstvo chudým (hlavně dětem) dopřálo dostatek jídla, aby o svátečních dnech nikdo hlady nestrádal.
Možná Perchta stále zámkem obchází a místní radní z tohoto důvodu nechávají zámeckou černou kuchyni o těchto dnech znovu ožít a každému, kdo do této kuchyně vstoupí je dopřáno horké sousto v podobě bramborové placky dle starého originálního receptu. Škoda, že "Bílá paní Perchta" letos nenavařila hrnec sladké kaše, nemohla jsem tedy ochutnat :-) Ovšem bramborová placka stála za to a černá kuchyně byla opravdu tajemná alchymistická dílna, tak se těšte na další článek, který věnuji právě této starobylé zámecké kuchyni a prastarému receptu na bramborové placky "adventní jindřichohradecké". A pokud někdo o této záhadné dámě stále ještě pochybuje, stojí těsně u zámku hotel "Bílá Paní" a tam jí prý dobře znají. Mnohá tamnější jídla nesou název právě po ní :-) Zde je malý důkaz.
Pokud by chtěl někdo po paní Perchtě pátrat sám, zde se dozví všechny dosud známé podrobnosti. Začít by mohl na jednom z těch míst, kde se vyskytovala, tak proč ne zrovna na krásném zámku v Jindřichově Hradci? A kdo to stihne ještě nyní, tak ochutná celou tu vánoční zámeckou adventní atmosféru. Kdo to nestihne a bylo by mu to líto, tak příští můj článek vás do té atmosféry malinko vtáhne.
O "Bílé paní" bylo napsáno mnoho pověstí. Mezi nejznámější patří od A. Jiráska ve Starých pověstech českých. "Bílá paní" vystupuje ve všech pověstech jako dobrý duch, který podle barvy rukaviček předpovídá budoucnost. V černých rukavičkách varuje před nemocí smrtí či nějakým jiným neštěstím. Pokud má nasazeny červené, upozorňuje na nebezpečí požáru. Bílé značí dobrou událost, narození dítěte, křtiny nebo svatbu. Nezapomeňte si zapamatovat barvu rukaviček :-) Samozřejmě, že vám přeji ty "bílé" a krásný adventní neuspěchaný předvánoční melancholický čas, o který se dělte se svými blízkými a přáteli, neboť v tomto bychom měli znovu nacházet to vánoční kouzlo.

Adventní věnec & Bílá paní & bramborové placky. To všechno jsou Vánoce :-)

11. prosince 2006 v 13:40 | Šárka |  Povídání (nejen) o jídle
Adventní věnec & Bílá paní & bramborové placky. To všechno jsou Vánoce :-)
Ať chceme nebo nechceme "adventní období je tu". Advent pochází z latinského slova adventus a znamená příchod. Křesťané se právě v adventu chystají na příchod Vykupitele, Ježíše Krista, tedy na jeho narození. V církevním pojetí předcházejí čtyři adventní neděle svátku Narození Páně - poslední z nich připadá proto letos na 24. prosince a Advent tedy začal 3. prosince. Advent by měl být dobou těšení a očekávání. Je smutné, že pro nás se stal již výhradně obdobím předvánočních nákupů. Půst a zákaz zábav už v současnosti k předvánoční době obecně nepatří a těžko by se asi našla obec, kde se během adventu nesmějí konat svatby. K předvánoční výzdobě patří podle křesťanské tradice adventní věnec se čtyřmi svícemi, které se postupně neděli za nedělí zapalují, takže na konci adventu a na vánoční svátky svítí všechny čtyři. Zvyk nepřímo navazuje na židovskou tradici starou 2000 let - na slavení svátků světel zvaných Chanuka. Na židovských chanukových svícnech se rozsvěcuje postupně osm světel a letos Chanuka začíná 15. prosince večer. Svátky připomínají znovuzasvěcení jeruzalémského chrámu v době povstání Makabejských. Chanuka je oslavována na celém světě a jako jediný z židovským svátků veřejně v ulicích. Vánoční svátky však mají původ i v dalších tradicích předkřesťanských dob - ve slavení slunovratu spojeném s řadou pohanských a magických obyčejů. Snažme se dát tomuto období alespoň malou výjimečnost a zklidněme své tempo třeba jen o víkendových dnech a pokusme se nadýchnout vánoční atmosféry dle zvyklostí dávno minulých. V této mé vánoční rozpravě vás vezmu tam, kam mě mé kroky zavedly. Začla bych však od samotné podstaty adventu.

K nejznámějším symbolům předvánočního času patří adventní věnec. Svíčky na něm si zapalují i nevěřící. A proč se zapalují svíčky? Dny se zkracují, tmy přibývá. Postupné rozžínání svící na adventním věnci symbolizuje příchod Krista.Věnec je víc, než pouhou okrasou. Zelené větve provoní dům, znamenají život uprostřed odpočívající přírody, kruh vyjadřuje společenství a plameny světlo, které osvěcuje každého člověka. Svíce jsou čtyři jako čtyři adventní neděle. Lidová tradice však zapovídá umělé materiály.

Základem věnce je jakákoli zelená dřevina - jedle, smrk, borovice, ale i některá zahradní dřevina Adventní věnce nepatří nikam jinam, než na vstupní dveře. Myšleno je tady věnec bez svíček. Zavěsíme na dveře, nikam jinam ne, ani ne na stěnu, ani na krb, pouze na venkovní dveře. Adventní věnec se svíčkou samozřejmě bude na stole. Každou adventní neděli si svíčku zapálíme a budeme se společně těšit na blížící se Vánoce.
(jeden z mnoha adventních věnců, kterými je vyzdoben třetí největší zámek v Čechách, Jindřichův Hradec)
Historie adventního věnce … na počátku bylo kolo.
Zvyk používání adventního věnce je starý přibližně 150 let. První adventní věnec měl podobu dřevěného kola od vozu. Jeho dějiny nás zavedou do chudých vrstev obyvatel Hamburku minulého století, do ústavu pro opuštěné děti, do chatrče na zapadlém okraji města. Tam tehdy pracoval mladý pedagog a později zakladatel "Vnitřní misie", který v Göttingenu a v Berlíně studoval teologii. Jmenoval se Johann Heinrich Wichern. V roce 1839 právě on poprvé pověsil před vánocemi od stropu dřevěný kruh se svícemi. Po obvodu kruhu bylo celkem 23 svící (4 velké bílé a 19 malých červených, na každý den do Štědrého dne . Denně během krátké pobožnosti byla zapálena jedna svíce. V roce 1851 byla poprvé vyzdobena celá jídelna tohoto útulku jedlovými větvičkami, stejně tak byl nazdoben i věnec. Tento předvánoční zvyk se rozšířil velmi rychle. Poprvé měli adventní věnec v kostele v Cáchách, měl však již pouze 4 svíce. Později se adventní věnec objevil v protestantském prostředí na severu země, potom v sousedních zemích. Pomocí emigrantů se dostal adventní věnec až do Severní a Jižní Ameriky. Kruhová podoba věnce symbolizuje ustavičnou cestu slunce a zároveň i věčnost. Krátké dny v prosinci jsou nejtmavějšími v roce. Je to čas bludiček, skřítků a bílých paní. Jejichž návštěva, jak se věřilo, zaručila velkou úrodu pro příští rok. Věnce, které byly věšeny na dveře stavení, kostelů i chlévů, měli ukázat na cestu těmto bytostem. Od těchto světel až k adventnímu věnci, který ohlašuje blízké narození Krista, je už jen krátká cesta. Adventní věnec je opakování starého zimního zvyku a uctívání kouzla kruhu a je symbolem pro přírodní sílu. Tradiční barva adventního věnce je červená a zelená. Červená upomíná na krev Kristovu prolitou za spásu světa, obě barvy pak symbolizují život. Jako ozdoba se používají také jablíčka, od času ráje jsou plody života - kulaté jako věnec sám a dobré jako Boží přízeň.

Každoroční oslavy adventního období na zámku v Jindřichově Hradci mají nezaměnitelnou atmosféru. I když letos chyběl sníh, který by toto období podmanivě zkrášlil, byla adventní neděle zrovna tak magická a uklidňující jako loni, kdy jsme se všichni na tomto poledníku a rovnoběžce brodili po kotníky sněhem. I bez sněhu byla patřičná vánoční nálada. Adventní období trvá a je to taková nostalgická kouzelná doba, tak ve svém dalším článku se dostanu přes Bílou paní až k těm zmiňovaným bramborovým plackám, neboť tyto zdánlivě odlišné pojmy mají souvislost a co víc, týkají se adventu, tedy období, které nás obklopuje právě teď.

Jak se dělají zákony

10. prosince 2006 v 9:33 | Otto von Bismarck |  Citáty
Se zákony je to podobné jako s párky. Je lepší, když nevidíme, jak se dělají.

Památka na Johna Lennona

8. prosince 2006 v 6:39 | John Lennon |  Citáty
Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Ty pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij!

Šťavnatý steak PORTOBELLO

3. prosince 2006 v 18:55 | Šárka |  Houby
Šťavnatý steak PORTOBELLO
Připravíte-li burger s Portobellem, možná už nikdy nebudete chtít hamburger. Pokud jde o "burgery" (masité, rybí, sýrové, všelijaké), jde především o to, jak jsou šťavnaté a chuťově dovádivé, barevně podmanivé. Burger jíme očima! Je nám nad slunce jasné, že to není nic slavnostního, kaloricky hodnotného, ale když jdeme kolem a naparáděný burger na nás jukne z reklamního plakátu, možná kdekdo z nás se nechá svést a vezme za kliku u dveří a instinktivně se zařadíme do fronty a už se těšíme, jak si pochutnáme. Když ho dojíme,olízneme mastné prsty, slíbíme si, že to bylo fakt naposledy, protože si zasloužíme restaurant s ubrusem a příborem.
Mám pro všechny milovníky burgrů všeho druhu takový docela zajímavý nápad. A když uvážíme, že mnou nabízený burger má ještě mnoho jiných plusů a navíc si ho zvládneme připravit za krátkou chvilku doma, byla by škoda si tento recept nepřečíst :-)
Co je Portobello? Krom níže uvedené fotografie ještě malé představení. Jedná se o steakový krémový žampión, zvaný Portobello. V obchodní síti ho pořídíme za cca 75,00 Kč (ale cena je za 4 pěkné velké šťavnaté kusy!)
Budeme potřebovat tyto ingredience:
  • steakové žampióny Portobello
  • pečivo (tmavá či světlá bulka)
  • olivový olej
  • hlavička česneku
  • šťáva z ½ citrónu
  • grilovací koření
  • bylinková sůl (popř. běžná kuchyňská)
  • sezónní bylinky (tymián, šalvěj, saturejka - přežívalo ještě včera na mé zahradě)
  • hrubá mořská sůl
  • čerstvě mletý pepř
  • salátové listy, rajče (dle chuti a fantazie)
  • dressink (francouzský s pikantní chutí hořčice byl fajn!)
  • trouba s grilem nebo jiná alternativa grilu
  • 20 minut času
Pokud jsou žampióny špinavé, očistíme je šetrným způsobem (např. kartáčkem či vlhkým hadříkem - v žádném případě nemyjeme pod tekoucí vodou a neloupeme svrchní slupku, žampión musí zůstat suchý). Rozložíme je do vhodné zapékací misky či na plech. Rozděláme si marinádu z olivového oleje (na každou hlavičku počítáme 2 lžíce oleje), oloupaného prolisovaného česneku (na každou hlavičku doporučuji 1 a ½ stroužku, zařiďte se dle intenzity vaší lásky k česneku, s ohledem na statečnost vašeho žlučníku!; použijte klidně granulovaný sušený česnek, je též výtečný - bohužel nedělá optickou parádu), přidejte špetku bylinkové soli, a vymačkanou šťávu z citrónu. Marinádu prošlehejte a lžící nanášejte na žampióny a přelijte pomalu přes žebra všech kloboučků, česnek stejnoměrně rozetřete. Rozpalte troubu s grilem na 200 °C. Žampióny před vložením do trouby jemně ohoďte hrubou mořskou solí, třikrát nad každým zatočte pepřovým mlýnkem, vhoďte špetičku grilovacího koření a šoupněte je pod gril. Na dvacet minut na ně zapomeňte.
Nyní si připravte pečivo, protože pořádný "burger" se bez něj neobejde. Rozkrojte a každou polovinu namažte brynzovou pomazánkou. Ozdobte nasekanými bylinkami (použila jsem tymián, šalvěj, saturejku - povrch jsem jemně posypala "vegetou s chilli kořením" - ale nutné to není). Takto připravené pečivo šoupneme na poslední 3 minutky do trouby (nenechávejte v troubě déle, pečivu to neprospěje). Tak a je hotovo.
Na rozpečené pečivo posadíme horké Portobello steaky, vhodíme na talíř, přidáme kousek zeleného salátu a rajčátek. Na samý závěr přelijeme dressinkem. Když už jsme v klidu domova, "Portobello-burger" máme na talíři, vezměte si na něj ostrý steakový nůž, protože budete mít pocit, že koušete do chutného a šťavnatého steaku mimořádné chuti. Jestli jsem vás navnadila, tak jsem ráda, byl to můj úmysl. Mohu prozradit, že jsem si fakt pochutnala a průmyslový hamburger po zbytek svého života klidně oželím.
Dobrý tip: Pokud máte rádi recepty v knižní podobě, můžete si rovnou od autorky objednat její knihu receptur.
<![CDATA[//><!]]>

Chřipka! .. očkovat?.. neočkovat?

3. prosince 2006 v 10:37 | Šárka (MUDr. Petr Hoffmann) |  Něco pro zdraví
Poručíme větru aneb očkovat proti chřipce ?

Příčinou chřipky je dle čínské medicíny nejčastěji zevní vítr a virus pak už je jen pouze důsledkem oslabeného terénu, na kterém se virus snadno pomnoží. Jak snadno lze chřipku chytit, tak naopak těžko lze zjistit jejího původce. Proto i očkování proti chřipce z hlediska čínské medicíny postrádá smysl, neboť virus chřipky, který se v oslabené formě očkuje, se již dávno mezitím několikráte přeměnil v jiný kmen (je odolný jak krysa proti jedu), takže každé takové očkování oslabeného jedince ještě více oslabí jeho přirozenou imunitu a naopak silný jedinec očkování proti chřipce nepotřebuje, neboť si s ní jeho organismus při správné léčbě poradí sám. Toto očkování není povinné, takže nechť se každý rozhodne dle svého uvážení.
Chřipka je totiž jako olympiáda. Pokaždé ji organizuje jiná země, jednou je to hongkongská, jindy španělská, jiný průběh má chřipka v létě, jiný zase v zimě, podobně jako jiné jsou i disciplíny na letní olympiádě a jiné pak na zimní olympiádě. Pokaždé má však jiného vítěze či jiné dosažené výsledky.
Přejme si, abychom těmi vítězi byli vždy my, lidé.
MUDr. Petr Hoffmann

Oženit se? Proč to nezkusit :-)

3. prosince 2006 v 5:54 | několik moudrých hlav |  Citáty
Seneca Lucius Annaeus, římský stoický filozof, 5 - 65
Co je krásnějšího než být své ženě tak drahý, že se staneš drahým i sám sobě.

Oženit se? Neoženit se?

2. prosince 2006 v 5:35 | z myšlenek moudrých |  Citáty
INZERÁT V LONDÝNSKÝCH "TIMES" - Mladý gentleman, který se hodlá oženit, by se rád seznámil se zkušeným člověkem, který by ho od tohoto kroku odradil.
Kdyby tento mladý gentleman potkal některého z níže uvedených mužů, dostal by tyto rady: