Nejnebezpečnější zbraň, kterou míříme sami proti sobě je příbor.
Rozmýšlejme dobře, co stojí za to strčit do úst.
.
Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně. Bude mi velkou ctí pobývat ve Vaší knihovničce :-)

Pražský labužník, část I.

17. října 2006 v 13:33 | Šárka |  Česká kuchyně ve světě
Z knihy "Pražský labužník" - nejzajímavější recepty české restaurace Goldene Stadt Dušana Hubáčka v Mnichověuvádí Jiří Morava
(vydalo nakladatelství Sfinga v Ostravě v roce 1991)
Praotec českého pohostinství na Západě
"Kdyby býval Horymír se Šemíkem věděl o "Goldene Stadt", tak by býval neuháněl k Neumětelům, ale k Hubáčkovi."
(jeden zápis v knize hostů)



Všechno začalo vlastně ve Frankfurtu, samozřejmě ne v tom nad Odrou, ale nad Mohanem. Ve Vídni mi totiž vydali německý životopis Havlíčka a trvali na tom, abych jej na knižním veletrhu představil. Ředitel největšího rakouského nakladatelství, kterého jsem poznal teprve tady, měl své funkci tak odpovídající figuru, že mu museli držet židličku, když si sedal. Z toho, že při zmínce o Brixenu okamžitě zavedl řeč na dodnes vyhlášený hotel Elefant, jsem poznal, že se jedná o vyloženého labužníka, a to navzdory všem odtučňovacím kúrám. Na našem národním hrdinovi jej zajímalo nakonec jen, co vlastně jedl, když nad kuchyní, která chutnala i panovníkům, ohrnoval nos. Vyjmenoval jsem mu všechna jídla, která mu zde jeho žena, když ovšem chtěla vařit, připravila, a prozradil dokonce, podle které kuchařské knihy. Když jsem slíbil, že Rettigovou upravím co nejdříve, získal jsem si srdce tohoto muže, obávaného všemi autory mezi Neziderským a Bodamským jezerem a od šumavských hvozdů až ke Karvankám, natrvalo.

Poté, co vyšel můj německý výbor z Rettigové, podle kterého se dá vařit i dnes, jsem s hrůzou zjistil, že to nebyl jediný Rakušan, který myslí jen na jídlo. Neminulo dne ani hodiny, abych se s naší nejslavnější kuchařkou všech dob nesetkal v nejrůznějších médiích. Nejvyšší popularity ovšem dosáhla, když ji jedna nahá kráska v apartní krajkové zástěrce prezentovala ve 2,5 miliónech Kronenzeitungu, když ji prodávali na kila - a každý ví, co ta dáma vážila - s Gorbačovem v obchodních domech koncernu Gerngross, a když z ní výběrový Svaz rakouského pohostinství udělal ve třech spolkových zemích absolutní hit se vším všudy pro ty, kteří už nevěděli, co by jedli. Tyhlety týdny staročeského kuchařského umění byly asi příčinou, proč můj příznivec odešel předčasně do penze. Já se při nich jako tiskový atašé bývalé korunní země Čechy a já nevím, co ještě, v každém případě nedostal ani k polévce. Když jsem jednou v noci na pokoji v hotelu žvýkal zbylou suchou housku, řekl jsem si, že se pokusím ještě o Mnichov. Potom jsem musel stejně pracovat na něčem jiném.

Kdybych tady líčil, že jsem navštěvoval proslulou českou restauraci na Oberangeru, tzn. v samém středu bavorské metropole, a sice mezi Mariánským náměstím a Sendlingskou bránou, nemluvil bych pravdu. Samozřejmě, že jsem o ní věděl, nejednou šel okolo, ale jednak vařím sám stále česky, jednak žiji v Innsbrucku, kam je to kočičí skok. Jestliže jsem já nepotřeboval pana Dušana Hubáčka, on nepotřeboval zase mne, neboť když jsem ho zavolal, neměl-li by zájem o uspořádání prezentace, odmítl. Ne, že by se mu moje Rettigové, která se mu v knižním obchodním domě na Hugendubel dostala do ruky, nezamlouvala, ale za těch bezmála třicet let svého podniku má prý vlastních receptů víc než dost.

Jeho srdečná nabídka, že do nich mohu nahlídnout, mi nedala spát. A tak jsem se jednou s přítelkyní, pro kterou občas kuchtím - ona rodilá Tyrolačka, já Tyrolák moravského původu, skutečně objevil v "Goldene Stadt". Oba dva jsme byli v rakouském stylizovaném svérázu, mluvili odpovídajícím dialektem a vypadali vůbec, jako kdybychom sem zabloudili a měli potom zmizet ke svým šnyclům a róstbrátlím navždycky. Přesto nás personál přivítal jako jedny ze 400 stálých hostů a patřičně uvedl do lokálu, v němž každý detail svědčil o přehledu a péči. Rušno tu bylo jako na Václaváku, přičemž tam musíte ovšem koukat, abyste se brzy zvedli od stolu a stihli všechny pamětihodnosti Prahy. Tady se vám nabízejí ze všech stěn. Objednal jsem svíčkovou, parádní číslo mého repertoáru, a to tak, jako kdybych její české jméno nedovedl ani vyslovit a volil ji jen proto, abychom se vůbec něčeho najedli. Naše vtipkování o tom, jak by nás v obdobném případě vzali na hůl u nás v horách, kde panují drsné zvyky, netrvalo dlouho. Perfektně servírované jídlo se nám stalo látkou k další diskusi, neboť moje přítelkyně, i když uznala, že je špičkové kvality, tvrdila, že u mě chutná lépe. Přitom ovšem zapomněla, že mě časem přinutila k jakési alpské variantě, kterou tady nebudu popisovat. Toto byla skutečně autentická česká svíčková nejvyšší úrovně, kterou jsem jedl naposledy tak dobře před čtvrt stoletím.

Trvalo to nějaký čas, než lokál trochu prořídl. Musel jsem se potají zasmát, když vzadu hlásil číšník panu Hubáčkovi česky, že s ním chcou ňácí Tyroláci mluvit, proč, že prej nemá páru. Potom byl pobavený i on, majitel restaurace "Goldene Stadt", i když jsem se mu představil jako staročeský kuchařský umělec, jak se mi v Rakousku přezdívalo, a mou přítelkyni jako mou múzu, která kdysi chtěla, abych pro ni psal roztoužené milostné básně, a já jí nakonec věnoval kuchařskou knihu od dršťkové přes divokého kance k buchtám. Já se nyní začetl do jeho receptů, prolistoval knihy hostů a prohlédl tiskovou dokumentaci. Uvědomil jsem si, že když tento člověk po roce 1948 uprchl přes kopečky, nebylo tu po naší kuchyni ani potuchy. Přesto se mu podařilo s holýma rukama, ohromnou pílí a s něčím tady, přičemž klepu na čelo, vybudovat se svými 160 místy největší českou restauraci na Západě. A že tento podnik, kde si podávají dveře prominenti z celého světa, Peterem Alexandrem počínaje a Ricardem Zamorou konče, prosperuje dodnes.

Myšlenka této knihy byla tady a následovaly četné výlety do Mnichova a dlouhé rozhovory s panem Hubáčkem. Buďto v restauraci, kde jsem z časových důvodů opět ničeho nepozřel, anebo v jeho soukromí poblíž Šumavského náměstí, v jehož okolí míval taky kdysi filiálku. Tam jsem, abych neumřel hlady, přijal zavděk tlačenkou, koupenou u řezníka odnaproti. Hned napoprvé mi ukázal mezi starými obrazy a vzácným sklem - je tu i pohár, z něhož pila Ema Destinová - svůj rodinný erb. Znázorňuje levou ruku, držící plný měšec, a pod ním se nachází nápis "Rytíř Hubáček z Tejna", přičemž mi napadlo, že předkové majitele "Goldene Stadt" nebyli husité, jak on tvrdí, ale asi loupeživí rytíři, což by v jeho branži nebylo přece nic neobvyklého. Ale ať už tak či onak, jisté je, že jeho děd sloužil jako lesník u Palffyů a Schwarzenbergů jak v Čechách, tak na Slovensku. Jestli se právě tam oženil, pan Hubáček neví, ale na to, že si tento Čech vzal dceru slavného slovenského buditele Samo Tomáška, je hrdý. Ten přece napsal v roce 1834 na nápěv polské revoluční písně slova "Hej Slované".

Teď přišel na řadu další z pokladů. Pan Hubáček přinesl totiž malou vyřezávanou truhlu s iniciálami "S.T." a vyprávěl mi, že pochází z roku 1884, kdy se připomínalo padesát let slovanské hymny. Doma byl jeho slovenský předek po přeslici obdarován stříbrným pohárem a Češi, se kterými byl neustále ve styku, svému velkému příteli přivezli bohatý peněžitý dar v této skvostné ambaláži. Tím bylo také Samo Tomáškovi, jinak chudému pastorovi, umožněno, aby se rozjel do Prahy, kde byl velkolepě oslavován. Když jsem skříňku otevřel, byla prázdná. "To nám zůstalo po předcích," poznamenal pan Hubáček, načež jsem mu vykládal o pětce, kterou jsem dostal po měnové reformě 1953 od otce místního všeho majetku a za kterou jsem si poručil řízek. "Až se vrátím do Prahy," pokračoval, "slíbil jsem mámě, že tu truhlu přivezu plnou dukátů, aby měly příští generace z čeho žít." Já byl ovšem toho mínění, že cennější nad zlato by bylo, kdyby se přičinil, aby ve zlatém městě stála taková restaurace, jako jeho "Goldene Stadt", na každém rohu.

Otec pana Hubáčka, pocházející z Chotěboře, byl také lesník. Byl zaměstnán u státních lesů na Podkarpatské Rusi, kde se taky oženil. Jeho syn přišel na svět roku 1926 v Buštině, dřevařském středisku na jihovýchod od Chustu. Když jsem si to místo se všemi možnými národnostmi našel v turistickém průvodci z té doby, pomyslel jsem si, že to muselo být velmi exotické prostředí, ve kterém Dušan Hubáček vyrůstal. Do školy chodil i v Užhorodě. Po záboru v roce 1939 se museli rodiče sbalit a odcestovat navždy do Čech, nejprve do Sadské, potom na Konopiště. Po benešovské škole jej čekalo učení na číšníka ve vedoucím pražském podniku "U Šramotů", brzy přejmenovaného na restauraci "U Kryštofů". Potom přišlo Pražské povstání, z jehož doby mi dal do ruky několik dokumentů, vystavených odbojovou organizací Černý lev. "Černý kůň" v pražské Lucerně byl jeho dalším pracovištěm. V roce 1946 měl štěstí, že zakotvil na Barrandově, kde se v Trilobit baru oháněl jako nejmladší mixér té doby.

Vyprávěl jsem mu, jak jsem se tehdy, dospívající chlapec, procházel po Praze a všemi smysly vnímal tu atmosféru života, otevřeného do nedohledna. A o jejím konci. Co bylo s ním? Když po puči nechtěl s komunisty spolupracovat - vyhodili ho. V roce 1949 utíkal s Milošem Havlem, strýcem pana prezidenta, do Dolních Rakous, věc byla ale prozrazena, takže na ně na hranici doslova čekali. Odtáhli je v řetězech do Českých Budějovic, přičemž jeho bývalý šéf skončil na Borech, kde si ho pěkně podali, a on na Pankráci. Někdejší zaměstnanec kultivovaného Barrandova se obával vražedných kamenolomů a považoval ještě za štěstí, mohl-li jako trestanec fárat na Kladně. Po dvou těžkých letech se neúspěšní uprchlíci dali v Praze zase dohromady a přibyl k nim filmový režisér J. A. Holman, přítel Jana Masaryka, u něhož se tajně scházeli. "My jsme byli pod policejním dohledem, on byl jen pronásledován," - řekl pan Hubáček s šibeničním humorem. "Ten jeho byt v Haštalské ulici byl úplně prázdný, protože Holman, aby byl z něčeho živ, musel všechno prodat. Za babku, rozumí se." Druhý útěk byl organizován jedním vyslanectvím. Kterého státu, to má i dnes zůstat mezi námi. "Tato ambasáda měla shodou okolností najatou vilu, kterou Milošovi Havlovi zabavili," vysvětloval přičemž já poznamenal, že to, o čem hovoříme, je spíše látka k politthrilleru než ke kuchařské knize.

Celou akci měli provést bývalí jugoslávští partyzáni, specializovaní na převádění přes hranici, i když na hlavu každého byla v roce 1952 vypsána odměna. Jeden milión korun. Když dorazili do Prahy, bylo panu Hubáčkovi a Miloši Havlovi přikázáno, aby se schovávali několik dní na lodičkách pod vltavským železničním mostem. Čekalo se na úplněk. Všichni tři se potom setkali v té bývalé Havlově vile a odtud vedla cesta k autu, které je odvezlo do Jindřichova Hradce. Mezitím v Praze vyslýchali na Barrandově někdejší Havlovu kuchařku. Ta o ničem nemohla ani vědět, přesto ji to, chudáka, stálo život. Z Hradce šli tři noci pěšky, přičemž pan Hubáček musel Miloše Havla, který si hned na začátku vykloubil nohu, vléci. I když se jim podařilo přejít hranici, neměli vyhráno, protože se ocitli v ruské zóně. "Vzpomínám si na to, jak Havel říkal, že František Josef by měl narozeniny. Tak to bylo 18. srpna." Druhé auto partyzánů, a sice taxík, je zavezlo do Vídně. Těsně před vjezdem do amerického pásma mu ale praskla pneumatika. Sovětští vojáci ale nic netušili a ještě je tam pomohli dotlačit.

Miloš Havel a J. A. Holman byli na Západě známí, takže se o nich v mezinárodních médiích okamžitě referovalo. "Já jsem byl, jak se říká, jen přívěšek," usmál se pan Hubáček, "ale k něčemu dobrý. Se strýčkem pana prezidenta jsem měl tenkrát dost fušky, ale dopadlo to, chvála Bohu, dobře," dodal. Z Vídně je Američané poslali malým vojenským letadlem do Lince. Z uprchlického tábora na Hausleitnerwegu odešel do Mnichova jako první Holman, jehož potřebovala Svobodná Evropa. Miloš Havel tam dostal od příbuzného k dispozici byt a pan Hubáček pokoj. Ten pracoval v různých pohostinstvích, chodíval vedle toho vařit a obsluhovat na bankety a již v roce 1955 byl vyznamenán jako nejlepší číšník Bavorska. Za pět let se oženil s děvčetem, se kterým se seznámil na proslulém "Oktoberfestu", v jehož době celý Mnichov nedělá nic jiného, než že se pije pivo z tupláků. Jeho paní Helga pochází ale z Berlína, přitom její děd byl Čech od Budějovic. Za svědky mu šli jeho spoluuprchlíci a majitel podniku, ve kterém tenkrát pracoval, si jej tak vážil, že mu vypravil svatební hostinu.
konec části I.

Dobrý tip: Máte raději recepty v knižní podobě? Prohlédněte si mou kuchařskou knihu, která se může hodit i do vaší kuchyně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 short informal wedding dresses short informal wedding dresses | E-mail | Web | 31. října 2012 v 13:04 | Reagovat

Q. What kind of key opens the door on Thanksgiving?
http://www.threedress.com/

2 purple bridesmaid dresses purple bridesmaid dresses | E-mail | Web | 24. listopadu 2012 v 7:55 | Reagovat

Q. Why don't you see giraffes in elementary school?

3 Dessy Bridesmaid Dresses Dessy Bridesmaid Dresses | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 5:11 | Reagovat
4 bridesmaids dresses bridesmaids dresses | E-mail | Web | 2. května 2013 v 9:41 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama